Amatérský divadelní soubor Za tři minuty to jede přichází s další hrou nazvanou Nejlepší ze všech světů, tentokrát inspirovanou stejnojmennou knihou slovenské autorky Ireny Brežné. V Dejvické klubovně v Praze už odehrál čtyři představení a nyní s hrou vyráží do Plzně.

Stejně jako v předešlé hře My to s tebou myslíme dobře inspirované Havlovou jednoaktovkou Vernisáž se divadelní spolek vyhýbá klasickému rozdělení rolí. Postavy nejsou svěřeny jednotlivým hercům, ale až na výjimky všichni hrají všechno. Herci navíc neznázorňují jen postavy, ale i myšlenky. Z předlohy tak divadelní spolek vybral zásadní věty, citáty či ideje a po svém je ztvárnil. Divadelní soubor si v daném případě nebere za úkol vytvořit silný dějový příběh, ale vyzdvihnout originálním způsobem podstatné ideje knihy. Použil proto přímé repliky, a byť se tato metoda může zdát jako jednoduchá, právě výběr klíčových vět byl zásadním bodem celého představení. Členové souboru nastiňují pohled dívky dospívající v 50. letech minulého století, tedy za hlubokého socialismu. Jednotlivé epizody mají přinést obrázek, kterak náctileté děvče pomalu poznává svět, ve kterém vyrůstá.

Jde o pohled dětskýma očima na totalitní systém, tedy očima, které nelžou, a které jsou upřímné. Tento záměr můžeme najít už v samotné knize psané v ich-formě, tedy z pozice dívky, která se musí vypořádávat nejen se svým dospíváním, přicházejícími znaky dospělosti, jakým je například náhlé ochlupení jistých partií těla a zájem druhého pohlaví, ale také s komunistickou ideologií, která ji na jednu stranu ukazuje bezpečný svět plný ideálů a na druhou stranu svět, který jí na rok zavřel matku do vězení. Jde o velmi syrový pohled, bez citového klišé, plný kontroverzí, která se rodí právě díky upřímnému vyjádření děvčátka, které hlásá: „Chci navždycky zůstat v našem dvorku a být pokroková.“

S tímto materiálem se rozhodl divadelní spolek pracovat po svém a příběh zobrazuje v symbolech. Nejtypičtější rekvizitou pro zmiňovaný soubor je řečení toho samého několika způsoby, neobvyklé ani není opakování, a ztvárnění několika herci. Proto je někdy těžké se ve hře zorientovat, obzvlášť pro diváka, který nezná knižní předlohu. Divák si zkrátka musí zvyknout na specifické pojetí hry, která by byla o to působivější, kdyby si její autoři za předlohu vybrali známější dílo, aby divák mohl ocenit způsob jeho zpracování. S tím si totiž autoři opravdu vyhráli. Snažili se například zachovat i pojetí barev samotného díla, které chtělo ukázat šedivý svět totalitní doby v kontrastu k červeným lodičkám a dalším doplňkům nezávislé ženy, matky dospívající dívky.

A tady se dostáváme k tomu, jak správně divadelní spolek vybral jednotlivé repliky. I když se může zdát, že například zmínka o tlustých bavlněných kalhotkách, které ženy v socialismu hrdě nosí jako zbraň proti zánětům vaječníků, byla vybrána pro její líbivost, ve skutečnosti tak zapadá do celkového obrazu a ostře stojí proti svěží barevné kráse dívčiny matky. Jedním z hlavních prvků, které se autoři inscenace snaží v představení vykreslit, je postavení žen v socialismu. Stěžejním motivem ale zůstává dospívání dívky, jejíž pohled herci zobrazují několika způsoby a vytvářejí tak na jevišti smršť replik navracejících se jako ozvěny z několika úst.

Hodnocení:

Divadelní soubor o deseti hercích opět dokázal, že umí originálním způsobem naložit s literární předlohou. Nyní se pustil do knihy ne úplně známé autorky a vykreslil svět socialismu z pohledu dospívající dívky.

70%

Alžběta Bublanová