Korn

Korn III: Remember Who You Are

Uplynulo již dlouhých sedmnáct let, co se pár kluků rozhodlo být tou ,, f*cking greatest rock band ever’’. Ne všem z nich tato touha dodala i sílu vydržet až do vydání (zatím) posledního alba, kterým je právě Korn III: Remember Who You Are (2010).

Parta okolo někdejšího zaměstnance pitevny Jonathana Davise to v posledních letech, co se týče personálních problémů a otázky samotné existence kapely, neměla vůbec jednoduché. Nejenom že asi stojí spoustu energie udržovat si míru šílenství na konstantní hladině tak, aby člověk nezdědkovatěl (=nezačal šeptem zpívat o porozumění a květinách), nepřepadl přes okraj nebo nezešílel kompletně, ale navíc se členové formace museli také potýkat se zvláštní nálepkou kapely spadající pod záhadný nu-metal (Pan Někdo řekl, že vznikl, že oni stáli u jeho zrodu a pak rozhodl, že je mrtvý).

Když si nakonec dal ‚pauzu‘ jeden ze zakladatelů – vynikající bubeník David Silveria, říkal jsem si, že snad bude lepší, aby si dali pauzu všichni. Ač rozporuplně přijata, deska Untitled (2007) mi za mou opovážlivost nafackovala nezvyklou invencí, zapojením milovaného industrialu, geniálně identifikovatelnými bicími i na Korn nezvyklou hloubkou prezentace materiálu. Co ale další album?

Když se do světa křičí návrat ke kořenům, znamená to často obhajobu vykrádání sebe sama, snahu omluvit předchozí nezdar a ve výsledku rozporuplný materiál. Jak je tomu tentokráte v případě aktuálního alba Korn? Opět nový bubeník, nové vydavatelství, staronový producent a snaha o syrovost zvuku desek jako Korn (1993) nebo Life Is Peachy (1996), na kterých si své jméno úspěšně vybudovali. A ono se jim to vcelku povedlo. Pustíte si cd a po krátkém, poměrně nic neříkajícím intru, na vás dopadne jejich typický zvuk, v němž basa dřevorubce Fieldyho a nekompromisní jednoduché riffy Munkyho klestí cestu sugestivnímu projevu Jonathana energicky téměř tak, jako před sedmnácti lety a nově příchozí Luzier, sice ne tak charismatický jako David nebo Bozzio, ale přesto plně žijící feelingem alba, bude snad i nadále pevnou součástí kapely. Zapomeňte na Untitled. Elektronika a nesamplované zvuky továren na novince nenaleznete. Tady jde o šílený cirkus, o zpověď a stížnosti vnitřních démonů Davise tím pro Korn nejtypičtějším způsobem, jaký si dokážete u této kapely s tak dlouhou historií představit.

Jste nadšení a skákáte radostí? Tak si zase hezky sedněte. Snad se na mě nikdo nebude zlobit, ale na albu jsem nenašel jediný song, který by mě posadil na zadek. Nic, co mi pomůže po pár dnech definovat, čím je právě toto album důležité. Adeptů je spousta, ale všichni nakonec skončí s nálepkou: ‚Zní jako staří Korn, hell yeah‘, ale víc nic. Splnilo svůj účel jako celek, ale není silné v jednotlivých písních. Nezapomenutelných partů, jako je v Never around ten vysmátý, je smutně málo. Sláva bohu za každý nový materiál na koncerty, hopsat se bude pěkně, ale když jeden dostane chuť si jej pustit doma, nevidím důvod proč po dvou protočeních sáhnout zrovna po tomto cd. Možná se mnou nebude souhlasit každý, nekritický fanoušek bude nejspíš nadšen a já utržím pár prsknutí, přeci jenom album to rozhodně není špatné, ale osobně bych měl problém vybrat i singl pro rádia. Ne proto, že se mačká hit na hit, ale proto, že jsou navzájem tak snadno zaměnitelné. Že je výběr vlastně celkem fuk? To se tak ale při návratu ke kořenům stává… Holt minimální detaily tvoří nadčasovost skladby a ne komplexní feeling alba na kterém se nachází.

Nové album, nový bubeník, staronový producent a snaha o návrat ke kořenům. Snaha se podařila, tleskejme však vlažně.

Rok vydání:
2010

Vydavatel:
Roadrunner Records
Seznam písní:

Uber-time
Oildale (Leave Me Alone)
Pop A Pill
Fear Is A Place To Live
Move On
Lead The Parade
Let The Guilt Go
The Past
Never Around
Are You Ready To Live?
Holding All These Lies

65%

Jaromír Mára