Nedaleko našich hranic vznikla nevšední koncertní síň

Necelých patnáct kilometrů od našich západních hranic, v německé vesnici Blaibach na úpatí Bavorského lesa byla na konci uplynulého roku slavnostně otevřena architektonicky velmi netradičně řešená koncertní síň. Kvůli svému neobvyklému vzhledu, který příliš nekoresponduje s okolní zástavbou, si záhy vysloužila přezdívku meteorit.

Vesnice Blaibach na pomezí Bavorského a Českého lesa v posledních letech sváděla boj s problémem, který dnes trápí řadu menších obcí nejen v Německu, ale i u nás, nacházejících se daleko od nějakého velkého města, tedy s vylidňováním. Předejít postupnému zániku vesnice, jež má necelých 2000 obyvatel, se rozhodlo zdejší vedení revitalizací návsi a jejího okolí. Cílem bylo nabídnout zdejším lidem příjemné místo k odpočinku i kulturnímu vyžití. Před dvěma lety proto nejprve nechalo opravit budovu obecního domu, v němž sídlí důležité instituce i starosta. Fasáda dvoupatrového stavení byla výrazově zredukována na minimum. Nový plášť ze světlého pohledového betonu je čistý a zkombinovaný s ploškami v bílé barvě. K překvapení místních nese stejný „odstín“ také střecha domu. Budova, nacházející se na dohled od farního kostela svaté Anežky, je tak možná až příliš efemérní. Celkový dojem z ní je zbytečně chladný a neosobní.

Dalším záměrem zdejší obecní rady bylo vybudování zbrusu nové koncertní síně. Úmysl osobně podpořil známý barytonista Thomas Bauer, který ve městě zrenovoval jeden dům a před sedmi lety spolu s pianistkou Utou Hielscher založil hudební festival Kulturní les. „Když je umělec na turné po Bavorském lese, očekává, že ho na konci cesty čeká také architektonický skvost, kde může naplno ukázat své schopnosti. Přesně to chceme nabídnout,“ nechal se před dvěma lety slyšet Bauer. Nová koncertní hala měla vzniknout v centru města, hned vedle zrenovovaného obecního domu. Realizace projektu se měl zhostit mnichovský architekt Peter Haimerl se svým monolitickým návrhem. Záměr autorů však záhy narazil na odpor některých obyvatel vesnice.

 
Krátce poté, co obecní rada v říjnu roku 2012 plán jednomyslně schválila, sepsalo několik místních obyvatel proti stavbě petici. Nelíbil se jim jak strohý vzhled uvažované koncertní síně připomínající podle jejich mínění betonový kryt, či meteorit, tak cena, za kterou měl být objekt postaven. Náklady byly totiž vyčísleny na necelé 2 miliony eur (asi 54 milionů korun), konkrétně na 1,8 milionu, z toho 400 000 eur (okolo 10 milionů korun) měla zaplatit obec. Zbytek měl být financován z dotačního programu. Během čtrnácti dní od sepsání petice se k ní svým podpisem připojilo 440 obyvatel Blaibachu. Díky tomu dosáhli její iniciátoři vypsání obecního referenda. V tom nakonec těsnou většinou zvítězili příznivci návrhu Petera Heimerla podporovaného tehdejším starostou Ludwigem Baumgartnerem a koncertní síň tak mohla začít v centru obce vznikat.

Dostavěna byla před několika málo měsíci a před nedávnem mohlo proto dojít k jejímu slavnostnímu otevření. Zvenku dostala budova vzhled strohého kamenného kvádru vizuálně vyvolávajícího neodbytný dojem, že jde o cizorodý předmět, který sem spadl odkudsi z nebes a zabořil se hluboko do země. Cílem architekta Heimerla totiž bylo podle jeho vlastních slov vytvořit výrazný kontrast k dosavadní fádní zástavbě, což se mu měrou vrchovatou povedlo. „Skoro to vypadá jako kdyby vysoká kultura dopadla na náves jako meteorit,“ napsali o síni odborníci z německého internetového magazínu Baunetz zaměřujícího se na současnou architekturu. S tím lze více než souhlasit. Koncertní hala skutečně na první pohled vzbudí především ohromení.

Zatímco vnější forma jednoznačně sází na omračující Bilbao efekt (termín, který se vžil pro stavby, které podobně jako Guggenheimovo muzeum v Bilbau od Franka Gehryho mají po svém zhlédnutí vzbudit v divákovi šok), vnitřní se naopak soustředí především na funkčnost. Na první městě bylo podle třiapadesátiletého mnichovského autora a držitele několika prestižní architektonických cen, včetně ocenění pro nejlepšího německého architekta za rok 2009, vytvoření jedinečného akustického prostoru, který by dal vyniknout hudbě, která zde má být prezentována. To se podle odborníků, posluchačů i interpretů, jež zde zatím měli možnost vystupovat, podařilo. Koncertní síní se údajně zvuk výborně rozléhá. Dlužno podotknout, že i vizuálně stojí hala za podrobnější zmínku. Vchází se do ní úzkou štěrbinou vzniklou mírným vytrčením hlavního korpusu stavby do vzduchu.

Vnitřní útroby budovy, do nichž se sestupuje po venkovním schodišti, nejsou nikterak velké a svou chladností a strohostí připomínají opuštěnou jeskyni. V dolní části se nachází jeviště, kde je natrvalo umístěný klavír, a nad ním se klene hlediště, kam se vejde bezmála 200 návštěvníků. Názor na výslednou stavbu může být různý, co však lze na blaibachském projektu jednoznačně ocenit, je odvaha experimentovat, jít s kůží na trh, pokusit se malou vymírající vesnici zachránit před zkázou a doplnit její střed o originální architektonický objekt. Z toho by si menší české obce měly vzít za příklad…

Jan Perniš