Krása Shakespearova Krále Leara tkví nejen v zápletce samotné a v charismatické osobnosti onoho vladaře, ale především v síle slov a dialogů. Chceme-li Leara převést na divadelní prkna, jak to udělali v ABC, je třeba na tento fakt nezapomínat.

Režiséru Petru Svojtkovi se podařilo bezpochyby alespoň to první. Jako král Lear se totiž na prknech pražského divadla ABC objevuje již od roku 2012 charismatický Jan Vlasák, který si s takto náročnou rolí skvěle poradil. Strhává na sebe pozornost již v úvodní scéně, kdy dokonale vystihuje arogantnost a nadřazenost státníka, který předává svým dcerám trůn a majetek na základě úrovně jejich lichotek. Dokázal také dokonale ztvárnit pomateného blázna, který bloudí lesy a hledá spřízněnou duši, poté co jej vlastní dcery kvůli rozepřím o majetek opustí. Vlasák působí natolik autenticky, že místy divák přemýšlí, zda opravdu netrpí nějakou duševní poruchou.

Většinu zbylých postav tím tudíž odsouvá trochu do pozadí. Přesto lze vedle něj ocenit i výkon Veroniky Gajerové, která se jako vladařova nejstarší dcera, vzbuzující reálný dojem bezcitné mrchy, vryje divákům do paměti asi nejvíce. Pro občasné odlehčení tragického příběhu vsadil Petr Svojtka na Aleše Procházku jakožto králova šaška. Vtipné narážky, často na současnou českou společnost působí bohužel tu a tam lehce neohrabaně a nemístně. Kdyby se režisérovi podařilo vyvážit jednotlivé herecké výkony a více zapracovat na zbytečně okleštěných dialozích, mohlo by jít o skvělé divadelní představení. Avšak děj se spíše pomalu plouží, diváka unavuje, uspává a z příjemného klimbání v křesle ho čas od času probere jen Vlasákův křik.

Divadelní scéna je bezpochyby promyšlená. Rozdělením do dvou samostatných pater umožňuje pozorovat zároveň více postav i dějových linií najednou, což skýtá zajímavý prostor pro zrychlení děje, což se však, jak jsme již výše zmínili, bohužel neděje. Již na začátku představení pak diváka překvapí obří plátno, na kterém se promítá Learův abdikační projev. Rozporuplně naopak mohou působit moderní kostýmy, které kontrastují s historickými rekvizitami. Na jevišti se totiž herci procházejí v moderním saku a s mečem u pasu. Musíme však brát v potaz, že bojové scény, které k Learovi bezesporu patří, by se beze zbraní asi jen těžko obešly. Na diváka to však v kontrastu s kostýmy a velkou obrazovkou v pozadí může působit chaoticky.

Velkým zklamáním je pak zejména práce s dialogy, jejichž květnatost byla oklestěna na minimum. Ze Shakespearovy pověstné jazykové ekvilibristiky zde tak zbylo jen velmi pramálo, což může některé diváky nepříjemně překvapit a zklamat. Ze slavné shakespearovské tragédie se tak na prknech divadla ABC stává pouze „silnější odvar“ klasické pohádky Sůl nad zlato, kde potměšilý král zavrhne svou nejmladší a nejchytřejší dceru.

Hodnocení:

Pojmout moderně Krále Leara určitě lze, (v současnosti koneckonců mají divadelní režiséři velkou oblibu modernizovat historická díla) je však třeba mít přitom stále na paměti, že síla Shakespeara stojí a padá se slovy a dialogy. O jejich podmanivou sílu se ale tvůrci divadla ABC, ku svému neprospěchu, záměrně ochudili. Nelze však nepochválit herecký výkon Jana Vlasáka, jako Král Lear je nejsilnějším článkem jinak průměrné inscenace.

66%

Markéta Texlerová