Pár střípků ze životních osudů Jana Zábrany, Jiřího Koláře, Josefa Škvoreckého a Bohumila Hrabala. Diváci nechť v tom nehledají žádnou hloubku, přijdou se prostě pobavit a podívat se, jak si tito čeští literáti: „vařili v redakci nakladatelství Odeon turka a mlátili do strojů.“Tento citát je menší parafrází textu jedné z několika písní, které přímo pro tuto nejnovější inscenaci Divadla Na zábradlí, jež nese jméno Krásné psací stroje!, složil Miloš Orson Štědroň. Režie se ujal Jiří Havelka, dramaturgie Dora Viceníková a Karel František Tománek.

Většina děje se odehrává v prostředí nakladatelství Odeon, v němž všichni čtyři ústřední hrdinové pracovali. Scéně vévodilo několik židlí a stolů, které byly řazeny buď vedle sebe, anebo za sebe, a nacházely se na nich ony psací stroje. Do nich jejich majitelé vyťukávali v rytmu hudby, nebo klapáním, či spíše bušením do nich, ilustrovali své momentální pocity, což působilo příjemně hravě. Na zadním prospektu byla umístěna stěna, tvořená čtyřmi úzkými, podlouhlými okenními rámy, za nimiž bylo na bílém plátně vidět malé panorama Prahy, vyvedené v černé barvě, a zrcadlově obrácený nápis Odeon, který se nacházel na „budově“ nakladatelství. Rámy se v průběhu inscenace procházelo na scénu, někdy naopak sloužily k tomu, aby se do nich někteří účinkující postavili a odzpívali zde své árie. Panorama za okny se během děje drobně měnilo. Na věžičku Pražského hradu tak byla nejprve umístěna rudá hvězda, odkazující k nástupu komunistů k moci, která byla poté vyměněna za havlovské srdce. To bylo na konci představení vystřídáno otazníkem, čímž se dosti levným způsobem odkázalo k současné politické situaci.

Úvodní scéna se odehrávala před zataženou oponou. Na jevišti se v řadě vedle sebe nacházely židle, připravené pro ony čtyři ústřední postavy. Mezi nimi stál kosmetický stolek, kolem něhož se pohybovala maskérka. Ta postupně líčila herce: Miloslava Königa (Jan Zábrana), Petra Jeništu (Josef Škvorecký), Jiřího Vyorálka (Jiří Kolář) a Ladislava Hampla (Bohumil Hrabal) do finální vizuální podoby postav, které představovali. Muži přicházeli jeden po druhém, oblečeni v kostýmech, již plně v roli, a publiku sdělovali různá přesvědčení, či názory „svých“ postav. Tento počáteční zcizovací efekt nebyl dále nijak rozvíjen, ale jak se ukázalo později, jednalo se o nejvíce invenční bod celé inscenace. Dále už byl totiž děj plný zbytečné didaktické doslovnosti a nejrůznějších klišé. Především se ale jednalo o zcela plochý náhled na menší úseky ze života čtyř českých literátů a vztahů mezi nimi. V inscenaci bylo ukázáno většinou to, co o nich patrně každý ví již ze svých středoškolských let (Hrabal a jeho práce ve sběrných surovinách, Škvorecký a exilové nakladatelství ´68 Publishers…) Naopak informace méně známé, které se týkaly především ne tolik zprofanovaného Jana Zábrany, v rámci celku zanikly. Možná to bylo dáno tím, že byly přebity právě těmi nesčetněkrát omílanými údaji o zbylých mužích. I kdybychom však připustili, že by člověk o jejich osudech nevěděl nic, tak si ale stejně jejich základní obraz díky roztříštěnosti celé inscenace neutvoří.

Postava podlého komunistického pohlavára (Leoš Noha), jenž dohlížel na práci zaměstnanců v Odeonu, byla typizovaná a příliš ilustrativní. Druhá role, kterou v inscenaci Noha ztvárnil, působila v rámci děje naopak zcela zbytečně. Jednalo se o amerického spisovatele Allena Ginsberga, s nímž se v rámci jeho návštěvy Československa setkali Hrabal a Zábrana. Tento „beatník“ se najednou vynořil na scéně, pobavil svým chraplákem, americkou angličtinou a opět zmizel. Natálie Drabiščáková a Anežka Kubátová se stejně jako Noha představily v několika různých úlohách. První jmenovaná například ztvárnila jak redaktorku Odeonu, tak Škvoreckého autoritativní manželku Zdenu, či zemitou kantýnskou. Anežka Kubátová byla také chvíli odeonskou redaktorkou, poté zase ženou Jiřího Koláře Bělou.

Projev prakticky všech účinkujících, založený na věcném sdělování a jasně čitelném odstupu od postavy, zvláštním způsobem kontrastoval s chvílemi, v nichž se herci byli nuceni pitvořit. Jednalo se například o scénu z pobytu redakce Odeonu na horách, v níž všichni účinkující, kromě Petra Jeništy (Josef Škvorecký), představovali partu šišlajících dětí, kterou právě Škvorecký dostal na starost. Tímto kontrastem mezi naivními, až infantilními výstupy a věcným sdělováním se ještě více znejasňovalo žánrové ukotvení celé inscenace. Mělo jít o retro muzikál, kabaret, nebo o silnou výpověď o osudech těchto mužů?

Hodnocení:

Nová devadesátiminutová inscenace v Divadle Na zábradlí je pouhým sledem epizod ze života čtyř význačných českých spisovatelů. Chybí v něm jakékoliv čitelné téma i hlubší náhled na celou věc. Krásné psací stroje jsou tak ve výsledku inscenací, jež se zcela utápí ve své dramaturgické, ale i režijní nevyhraněnosti.

30%

Tereza Šafářová