Kunderova Ptákovina vyšla k poslechu i k četbě

Nečekaný nález v archivu Divadla Na zábradlí dal přednedávnem vzniknout dvěma různým verzím divadelní hry Ptákovina Milana Kundery. Zatímco Supraphon využil znovuobjevený zvukový záznam představení k vydání dvou kompaktních disků, brněnské nakladatelství Atlantis se rozhodlo hru publikovat knižně.

Ptákovina spatřila světlo světa poprvé před bezmála půlstoletím. Milan Kundera ji totiž napsal během „jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích,“ jak sám uvádí. Na divadelní prkna se jeho nedlouhá absurdní groteska podívala ovšem až v roce 1969. Dříve než se však na nich stačila pořádně ohřát a zabydlet, už byla i přes značný úspěch, nebo možná i díky němu, zakázána. Od roku 2008 si je možné Ptákovinu opět na tuzemské scéně prohlédnout. Hraje se v pražském Činoherním klubu. Lidé tak nyní mají unikátní možnost ponořit se hlouběji do jejího obsahu a porovnat si tři její různé podoby – zvukovou, divadelní a knižní. Může za to svého druhu šťastná náhoda. Nahrávku Ptákoviny pocházející z ledna roku 1970 totiž objevil v archivu Divadla Na zábradlí, kde byla tehdy uváděná, hudebník Ivan Bierhanzl, někdejší člen skupiny Plastic People of the Universe, když zde pátral po nahrávkách scénické hudby skladatele Jana Klusáka. Místo toho ale v divadelním skladišti narazil na zapomenutou pásku s audiozáznamem Kunderovy Ptákoviny.

Bierhanzl se záhy telefonicky obrátil na Naďu Dvorskou, redaktorku mluveného slova ve vydavatelství Supraphon, díky níž letos spatřila hra světlo světa na dvou cédé nosičích. Vzhledem k tomu, že televize svého času Ptákovinu svými kamerami nezvěčnila, představuje nový zvukový záznam jedinou možnost, jak si opět vychutnat jedinečné herecké výkony někdejších protagonistů představení v čele s Milošem Kopeckým. K dispozici jsou tedy bohužel jen slova; gesta, mimiku, pohyb po jevišti si musí posluchači přimyslet, nebo v případě těch, kteří měli to štěstí a hru svého času navštívili, na ni zavzpomínat. Ptákovina je založena nejen na slovní, ale i na situační komice. Díky tomu je při poslechu záznamu možné čas od času narazit na místo, kdy se diváci čímsi baví, aniž by bylo bez obrazu možné rozšifrovat, co to je. Vůbec to není na škodu oné nahrávce. Ba naopak, celek se tak jeví ještě o něco absurdnější, než původně byl. Do určité míry lze možná hovořit i o tom, že onen chechot dodává hře na aktuálnosti, neboť je jakousi nechtěnou karikaturou bezduchého „umělého“ smíchu z amerických filmů a seriálů.

 
Zatímco audionahrávka je krom jiného opatřena průvodním esejem Karla Hvížďaly, knižní vydání je dovybaveno monologem, který Kundera sám se s sebou pořídil u příležitosti nového nastudování hry v Činoherním klubu. Ze hry je už od samého počátku patrná i velká preciznost, kterou slavný brněnský rodák svým textům vždy po všech stránkách věnoval. Musím se přiznat, že původně jsem se rozboru díla a jeho kritice v tomto textu věnovat nechtěl. Při pročítání článků o Ptákovině, ať už v novém knižním vydání, či divadelním provedení v Činoherním klubu jsem ovšem dospěl k opačnému názoru. Bylo v nich možné se dočíst leccos… že odhaluje mechanismy, na nichž byl založen minulý režim, že ukazuje psychologické a sexuální aspekty moci, je o lidském porkytectví a patolízalství, apod. Ne že by něco z toho byl úplný nesmysl. Můj osobní dojem z textu je ale poněkud obecnější. Jeho nadčasovost podle mě spočívá v tom, že je předně o lidech, o různých charakterech, které se zde potkávají od počátku věků a které se zde zřejmě vždy potkávat budou.

Stěžejními postavami hry jsou ředitel, který jednoho dne, kdy osamí ve třídě, namaluje na tabuli kosočtverec. Otázkou není proč ho namaluje, to koneckonců vysvětluje při jeho tvorbě, ale proč ho nesmaže. Můžeme mu věřit, že to udělal jaksi bezděčně, že ho z tabule nesetřel omylem, jak tvrdí Evě? Možná, osobně si ovšem myslím, že ho k tomu spíš vede neobytná lidská touha bavit se, nějak se rozptýlit. Právě humor je koneckonců jedním z hlavních motivů, který se jako červená nit vine valnou částí Kunderových děl, a je přítomný i v jeho posledním románu Oslava bezvýznamnosti. Je to právě schopnost smát se, žertovat, dělat si legraci sám ze sebe, která ředitele odlišuje od zbylých postav, které jsou tak vážné, až je to vlastně komické a groteskní. Druhým „hrdinou“ Ptákoviny je předseda, jenž je jakýmsi lidským protipólem ředitele školy. Je to člověk milující řád, člověk, který chce mít život perfektně nalajnovaný, který hledá jistoty, jichž by se mohl držet. To proto i nadále žije s matkou. Nejde ani tak o projev oidipovského komplexu, ale spíš o inklinaci k něčemu, co se zřejmě na tomto světě nejvíce jistotě blíží, tedy k mateřské lásce. Ta je nám více méně daná do vínku. Naproti tomu ředitel je bytostí svobodomyslnou. Je to libertin, který ví, že svět žádné jistoty nenabízí, který je nespoutaný ve svých myšlenkách i mravech. Z toho také plyne rozdílný vztah obou postav k ženám. Ředitel je sukničkář, „epický děvkař hledající v ženách nekonečnou různost ženského světa,“ jak Kundera píše ve svém eseji Slova, pojmy, situace. To předseda naopak touží po jediné věrné lásce, sní o ideálu. Ptákovina je pak o střetu těchto dvou světů, který ovšem nekončí vítězstvím jednoho ani druhého. Oba světonázory mají svá úskalí. Předseda končí v náručí nevěrné ženy a ředitele se stává otrokem své svobodomyslnosti.

Pavel BestA