Leftfield

Hledání ztraceného času

O kapele, která se stihla za zhruba dvanáct let aktivní činnosti stát nesmrtelnou. Jen nevím, jestli tento podtitul uvozuje pohádku, baladu nebo horor.

Na slovenském festivalu Bažant Pohoda fest se představila jedna z nejdůležitějších kapel elektronické scény a dnes již trochu pozapomenutá britská legenda Leftfield, která se po dvou výtečných dlouhohrajících deskách na dlouhou dobu odmlčela a teprve letos v létě o sobě dala opět vědět. Z původní dvojice se sice v současné koncertní sestavě objevuje pouze Neil Barnes, ale to nic nemění na tom, že se jedná o jednu z nejdůležitějších hudebních událostí letošního léta. Pokud vás nějakým nedopatřením tato kapela v devadesátých letech minula, nebo jste na ní při zkoumání rozsáhlých archivů doposud nenarazili, přijměte tento článek jako pozvánku k poslechu hudby těchto Britů.

Devadesátá léta se nesla krom jiného i ve znamení tance a taneční hudby, a přestože mezi mnohými posluchači má právě slovní spojení taneční hudba téměř pejorativní význam, což může být způsobeno nebývalou úspěšností šílených nebo šíleně průměrných interpretů z oblasti danceu, eurodancu (tady především), techna nebo houseu, tak zmíněná hudební odnož nabídla i množství skutečně výjimečných sólistů či skupin. Jednou z těch výrazně nadprůměrných skupin, ostatně jak jistě napovídají předchozí odstavce, bylo i duo Neil Barnes a Paul Daley, vystupující pod značkou Leftfield. Ti spojili své síly před dvaceti lety a výsledkem jejich plodné spolupráce byla hudba, která byla svého času rozhodně dosti novátorská a přestože se tato dvojice nikdy nebránila experimentům, tak také častokrát příjemně chytlavá. V žádném případě ji však nelze označit jako prvoplánovou nebo podbízivou, na to totiž byla hudba Leftfield vždy příliš rafinovaná, což ostatně dokumentuje i ohlas na první vydanou skladbu Not forgotten, jíž kritici označili jako stavební kámen subžánru jménem progressive house. S žánrovým vymezením dvojice to nikdy nebylo úplně jednoduché. V jejich verzi elektronické hudby se do jejího základu infiltrovaly mnohé další složky, konkrétně například dub, reggae, ethno, v některých klidnějších pasážích zase zní Leftfield jako protřelí trip-hopeři a takto by šlo hledat další a další netradiční prvky. Inu, vyberte si jak chcete!

Po zmiňovaném singlu Not forgotten a následném More than I know pak začala skupina vydávat skladby, které se později staly páteří prvního, a dnes již bezesporu legendárního alba Leftism. Desku zahajuje skladba Release the pressure, jejíž začátek dnes již jistě znají téměř všichni diváci televize, jelikož je využitá v jedné nejmenované televizní reklamě. Celé album je pak velmi vyrovnané, pestré a samotné singly z něho příliš nevyčnívají. Leftfield pracují výborně i s dynamikou jednotlivých skladeb a celé album je z dramaturgického hlediska skvěle poskládané a střídají se na něm lahůdkové a deštivým londýnským počasím poznamenané klidnější skladby s těmi rychlými. Ano, lze namítnout, že občas se přeci jenom objeví moment, na kterém je znatelné znamení doby (s vývojem počítačů nutně souvisí i vývoj hudby vytvářené pomocí nich), ale já to jako minus neberu. S odstupem a bez nostalgické slzy hodnotím Leftism jako sbírku jedenácti skladeb, která nemá jediného hluchého místa a nicbych na něm neměnil.

Rok po vydání Leftism, tedy v roce 1996, si Leftfield připisují další velký úspěch, když se jejich píseň A Final hit objevuje na soundtracku ke kultovnímu filmu Trainspotting (na němž se samozřejmě objevuje i hymna a symbol taneční hudby devadesátých let, skladba Born Slippy. NUXX od Underworld). A to rozhodně nebyl jediný film, na jehož soundtrack tato londýnská dvojice přispěla. Skladby Leftfield tak můžete najít i ve filmech Vanilkové nebe, Pláž nebo Lara Croft: Tomb Raider. Ale zpět k dlouhohrajícím deskám!

Druhá deska Rhythm and Stealth vyšla roku 1999 a pokračovala ve šlépějích předchozí desky, ale přesto je v lecčem jiná. Například na rozdíl od předcházející a legendárnější prvotiny dosáhla prvního místa britského žebříčku prodejnosti hudebních nosičů, nezabývá se politikou ale válkou, a zajisté i díky této skutečnosti je temnější. Syrové skladby jsou ještě syrovější a tvoří téměř polovinu celého materiálu, na druhou stranu se znovu na albu objevují i skladby klidnější a zadumané. Stejně jako na albu Leftism (Toni Halliday, John Lydon, Earl Sixteen, …) i na Rhythm and Stealth se objevuje řada velmi zajímavých jmen v roli hostujících vokalistů, jako Roots Manuva, Nicole Willis, Afrika Bambaata nebo opět Cheshire Cat. K prvnímu singlu desky, písni Afrika Shox, vznikl výtečný klip od mistra tohoto žánru Chrise Cunninghama a samotná skladba se stala nejúspěšnějším singlem v historii kapely. Doposud posledním nosičem vydaným pod značkou Leftfield pak byla kontroverzní sbírka největších hitů Leftfield A Final Hit: Greatest Hits, která vyšla tři roky po rozpadu dvojice a sloužila snad jedině k přiživení vydavatelské firmy na jméně kapely.

Přestože mám Leftfield velice rád, tak doufám, že tato nahrávka byla i posledním počinem této legendární skupiny (tedy pokud nevyjde záznam z koncertu). Odejít na vrcholu, tak jako se to povedlo právě Leftfield, je totiž výsadou velkých interpretů. Leftfield tak pro mne navždy zůstanou synonymem pro inteligentní elektronickou hudbu. Odpočívej v pokoji, legendo!

-jt-