Lenka Dusilová opět spojila síly s Baromantikou

Lenka Dusilová letos v létě, mimochodem pouhý měsíc od porodu, na benefičním festivalu pro Prahu bez bariér Děkujeme, pokračujte potěšila nenápadnou zmínkou, že chystá nové album s kapelou Baromantika. Jak již dnes víme, deska nese název V hodině smrti a moc jí to sluší. Zaznělo ale i něco méně povzbudivého: Dost možná jde o album v této sestavě poslední.

V Česku totiž údajně nemá podobná hudba šanci si na sebe vydělat. Doufejme, že zpěvačka jen strašila a obecně mizerné prodeje desek si vynahradí koncerty, které zpravidla kluby zaplní. Přijít o tento střípek hudební krajiny by totiž byla opravdu škoda. Na kolaboraci Lenky Dusilové a Baromantiky je zábavné – a charakteristické – prolínání rozličných hudebních světů zanesených do inspirativního množství hudebních ploch. Jazzová preciznost hudebníků a křehký, ale mocný hlas Lenky D je v náročných skladbách strojově přesný. Mimodobé a mimochodem vážně úžasné bicí a Lenky vokální hrátky se znělými hláskami vyvolávají dojem nahodilosti a onu preciznost příjemně narušují. Klávesy chvílemi jen nenápadně dozvukují hlavní melodické lince, aby vzápětí vykvetly do komplexnějších, spíše pro uměleckou hudbu typických, promluv.

Elektronická složka je v podobném projektu osvěžující a dává hudebníkům možnost přidat skladbám na agresivitě či zasněné ambientní náladě. Mimo to, sledovat Lenku na koncertech, jak hekticky tančí prsty mezi jednotlivými krabičkami a skládá na sebe smyčky vokálních ploch, zatímco kapela virtuózně hraje na své nástroje, to je opravdu zážitek. V hodně smrti těká náladou i formou jednotlivých písní. Motiv osobní zpovědi, vypořádávání se s proměnami odcházení a nalézání ji drží pohromadě. S konzistentností to ale není tak jednoznačné. První album Baromantika (2011) totiž v tomto ohledu vyznívá lépe. Snad jde jen o jakýsi prchavý dojem, ale skladby na něm se zdají být lépe uchopitelné a žánrově – nebo chcete-li formou – soudržnější. První deska navíc obsahovala více silných momentů a méně důrazu na složitější struktury.

V hodině smrti poletuje Lenka Dusilová od synthpopu k ambientu, folku, rocku až po jungle a world music přeci jen víc zostra. Na Baromantice docházelo k elegantní syntéze forem v čase. V hodině smrti na daný koncept hudebníci navazují. Ke skokovým žánrovým přechodům zde přitom nedochází jen mezi písněmi ale přímo v jejich průběhu. Plnokrevný pop znenadání vystřídá fluidní alternativa s až noisovými prvky a nejasnou strukturou. Takové skladby jsou obtížněji uchopitelné. Lehce se ztrácí pojítko; ona neviditelná nit, která píseň a tedy i album drží pohromadě. Nelze říct, zda je to dobře nebo špatně. V důsledku je ale první poslech až překvapivě rozpačitý. S tím dalším se však dojem usadí a vy se na rozkrývání nových rovin začněte těšit.

Za nejpovedenější skladbu alba lze považovat Snad jen s Danem Bártou. Mám ale nepěkné tušení, že jsem se nechal svést právě onou snazší uchopitelností. Z těch fluidních kompozic je možné vyzdvihnout Ricardo, Duszo moja a Epitaph. Přes všechny výtky jde tedy o výjimečnou desku. Snad zvučná jména přizvaných hudebníků Dana Bárty nebo Davida Kollera zvednou i její prodejnost. Je to cynické přání, ale byla by opravdu škoda o spojení Baromantiky a Lenky Dusilové přijít.

Rok vydání:
2014

Vydavatelství:
Supraphon

Jaromír Mára