Ať už je náš názor na současné dění v Říši středu jakýkoliv, jedno je takřka nezpochybnitelné, tamní kultura je v posledních letech na strmém vzestupu. V literární oblasti budiž důkazem udělení dvou Nobelových cen. Neobyčejnou sílu soudobé čínské literatury podtrhuje i nedávno vydána kniha Liao I-wua nazvaná Hovory se spodinou.

Už samotný vznik díla by vydal na pěkně dlouhou a zajímavou knihu. Hovory se spodinou se totiž nerodily zrovna snadno. Rodák ze Sečuanu na nich pracoval s přestávkami více jak deset let. Vzhledem k tomu, že jeho cílem bylo vytvořit pravdivý a ničím nezčeřený obraz čínské společnosti, narazil Liao I-wu velmi rychle na problémy. První zkrácená verze knihy se i přes značný čtenářský úspěch, nebo možná právě kvůli němu, dostala na index zakázané literatury. Také rozšířené vydání publikované pod pseudonymem Lao Wej se čínským státním orgánům ani trochu nelíbilo. Šéfredaktor nakladatelství, které si dovolilo dílo i přes zákaz uvést na trh, si proto musel záhy hledat nové zaměstnání. Podobně dopadla i redakce týdeníku, v němž se objevila pochvalná kritika Hovorů se spodinou. V roce 2001 se naštěstí podařilo knihu propašovat na Tchaj-wan, odkud se začala šířit do světa.

Jak již název díla napovídá, nenabízí kniha jednolitý ucelený děj, ale sérii pětadvaceti dialogů, které autor pořídil s lidmi z okraje společnosti. Označit nicméně celý soubor za pouhý dokument by nebylo úplně přesné. Liao I-wu totiž rozhovory nejen aktivně ovlivňoval svými otázkami, některé z nich rekonstruoval ze svých vzpomínek, řadu odpovědí pak navíc stylisticky upravil, tak aby je bylo možné literárně použít. „Forma vychází z toho, že i můj život byl takový, můj příběh také nikdo neposlouchal – stejně jako příběhy těch lidí,“ nechal se slyšet čínský disident loni na jaře během veletrhu Svět knihy. Čtenář se tak může seznámit s neobyčejnými příběhy oplakávače mrtvol, stoletého buddhistického mnicha, rudého gardisty, čtrnáctiletého zloděje, nebo hlídače veřejných záchodků. Přestože ne každý byl asi Liaovi zrovna sympatický, vždyť mezi zpovídanými byli i lidé odsouzení za své zločiny k trestu smrti, na jeho otázkách to v podstatě nepostřehneme. Pětapadesátiletý čínský spisovatel se totiž držel záměru být za každou cenu co nejobjektivnější, nepodsouvat nic čtenáři, nemoralizovat. Své dotazovatele proto nechává povídat a povídat. Před očima čtenáře se tak rozvíjí předivo neuvěřitelných příběhů, často velmi absurdních, jako v případě „vykradače hrobů“, jemuž nález pokladu pod vlastním domem přinese jen samé trable a vězení, jindy naopak ironických, takřka vždy však syrových a krutých jako v případě svědka kanibalismu.

Jednotlivé příběhové nitky se postupně splétají v dokonalou síť, v jakousi zemitě barvitou mozaiku, která vytváří plastický obraz Číny posledních padesáti, šedesáti let. Přestože někteří z dotazových díky svému věku mohou hovořit i o událostech ze začátku 20. století, Liao I-wu se pochopitelně soustředí především na období po nástupu komunistů v čele s Mao Ce-tungem k moci. Díky velkostatkáři se dozvídáme o hrůzách postupné kolektivizace. Děsivé následky Velkého skoku vpřed zprostředkovávají příběhy maskéra mrtvých, který musí komunistické pohlaváry přesvědčovat, že v pecích pro mrtvé, nelze tavit ocel, či svědka hrůzného pojídání lidí. „Ať žije veřejná jídelna, každý se tu nají dosyta. Ať žije předseda Mao, ať žije naše Strana!“ Takhle to odříkali třikrát za sebou, než se pár lidí svalilo na zem a omdleli hlady.“ I takové absurdnosti byli v té době v Číně na pořadu dne. Nechybí samozřejmě ani zmínky o Kulturní revoluci a jejích zvěrstvech, nebo o politice jednoho dítěte, kterou využije jistý Ceng Jing-lung k tomu, aby se prohlásil za rolnického císaře a začal v kraji bojovat proti straně tím, že zde rozsévá své sémě.

Skrz Lioaovy krátké poznámky a otázky prosakuje k čtenáři poznenáhlu také životní příběh samotného autora. Už v samotném úvodu se dozvídáme, že jeho dědečkem byl lakomý sečuanský velkostatkář. Jeho rodiče nezískali po nástupu komunistů k moci povolení k trvalému pobytu, a proto žili ve velké bídě. Otec byl navíc během Kulturní revoluce označen za kontrarevolucionáře a matka skončila ve vězení za prodej potravinových lístků. Liao se proto musel prodírat životem v podstatě sám. Přestože se mu nepodařilo složit zkoušky na univerzitu, postupně se vypracoval až na novináře a hudebníka. V roce 1989 po událostech na náměstí Nebeského klidu však „neprozřetelně“ v literárním časopise uveřejnil svou báseň Krveprolití, díky níž skončil na čtyři roky ve vězení, kde byl mučen a pokusil se dvakrát o sebevraždu. Právě zde také začal sbírat první rozhovory a příběhy pro svoji sbírku, v čemž pod nevraživým dohledem státních úředníků pokračoval i po propuštění na svobodu. Část knihy je tak věnována vrahům, zlodějům, obchodníkům s bílým masem a jiným zločincům.

Tak trochu symbolicky uzavírá Liao I-wu své strhující dílo rozhovorem, který pořídil v roce 1998 s jedním z nejvyhlášenějších vykladačů osudu v Sečuanu. Ten se točí nejen kolem autorova vlastního života, ale i kolem nynější společenské situace v Říši středu. Vzhledem k tomu, že autor nezná přesný čas svého narození, nebo ho záměrně zatají, přistoupí slepý věštec k oblíbené metodě předpovídání budoucnosti podle podoby osudu, tedy podle toho, jak člověk vypadá. Liao I-wu s možností takového výkladu sice polemizuje, nakonec ale dochází k závěru, že člověk potřebuje v něco, co ho přesahuje, co ho i v těch nejtěžších chvílích drží nad vodou, věřit, ať už je to osud, bůh, nebo něco jiného. Nám nezbývá než doufat, že sečuanský rodák brzy napíše podobně kvalitní knihu.

Vydavatelství:
Mladá fronta

Rok:
2013

Překlad:
Zuzana Li

91%

Pavel BestA