Linkin Park

Living Things

Když Linkin Park před necelými dvěma lety vydávali své „leap of faith“ album, A Thousand Suns, naštvali spoustu fanoušků a od nás si odnesli nadšený verdikt v recenzi. Tentokrát to bude poněkud jiné…

Nové album totiž skoro jistě sklidí naopak nadšené reakce posledně zklamaných fanoušku a protože vesmír musí být v rovnováze, není nutné hádat dvakrát, jak album působilo na nás… A Thousand Suns mělo blízko koncepčnímu dílu. Celým hracím časem se proplétala stužka konzistentní myšlenky. Hlavně bylo ale tak svěží, jak to jen za využití hudbu popularizujících postupů jde. V recenzi jsem radostně obhajoval jimi zvolenou cestu vlastní tvůrčí svobody vykoupenou naštvaností rigidní části posluchačské základny. Svoboda asi není vše. Linkin Park s novým albem, které přišlo nečekaně brzy po tom předchozím, udělali dva kroky stranou a čtyři vzad.

Když se na kapelu snášely prosby o nové Hybrid Theory, reakce se stoicky držela stejného argumentu: „Nových Crawling nebo In The End můžeme udělat dalších tucet, ale prostě nechceme.“ Minimálně s první částí nelhali. Druhá se ve světle podoby nového alba zdá už méně uvěřitelná. Experiment, svěžest a důraz na filozofii tvorby šla veskrze stranou. Living Things je album plné singlů. Singlů, které z velké části pohltil vždy funkční, líbivý a vlezlý kýč. Tam kde s předchozím albem sbírali inspiraci napříč žánry pro jejich následné ohýbání a devastaci, zde skoro plně podléhají jejích zaběhnuté podobě. Znovu se tedy dostáváme do situace, kdy přesně, a patřičně pohodlně víme, jaký tón bude následovat, jaký vývoj píseň nabídne. Pokud je člověk schopen zabroukat si prakticky celou písničku po jednom přehrání, nedá se to považovat za výhru.

Na posledním albu Linkin Park ukázali, že dokážou tvořit jinak a dokonce dali najevo, že chtějí. O to víc mrzí Mikeovo rytmicky notoricky známé rapování, z jejich numetalové éry struktura kompozice, tří akordové hitovky a líbivou podbízivostí prosáklé aranže, které prostě nejde nemít rád. Projev tak famózního zpěváka, jako je Chester Bennington, který svým talentem naráží na neschopnost zazpívat v autorských písních trošku jinak, je problém sám o sobě. Nejedná se tu o osobní sympatie nebo antipatie autora recenze ke kapele, ale o vývoj tvorby muzikantů v čase, který naráží na objednávku podoby písní fanouškovskou obcí.

Hudby z nového alba budou plné trailery, budou podbarvovat upoutávky na televizních stanicích a vyhrávat o komerčních přestávkách hokejových utkání. Lidé si budou pozpěvovat písně v tramvaji, diskotéky budou plné oplodňováků jako je Powerless a desky se budou dobře prodávat. To vše ale za cenu tvrdého ústupu konformitě, na úkor vlastní svébytnosti. Pokud německý filozof, sociolog a muzikologa, Theodor Adorno, mluví o absurdní hudební standardizaci v oblasti formy, harmonie a rytmu u mainstreamové hudby, já mluvím v případě Linkin Park o prvoplánově líbivém, ale v důsledku prázdnotu nabízejícím materiálu.

Living Things obsahuje hit vedle hitu se vším, co to obnáší. Ústupek úspěchu znamená v tomto případě zároveň ústupek hudební konfekci. Silná dvojka, Kýč a Klišé, doufám budou Mikea Shinodu, jako hlavní kreativní sílu kapely, strašit po nocích i za bílého dne. Silná slova recenzenta jsou jedna věc. Druhá věc je, že ten samý recenzent album poslouchá už po šesté a při spílání standardizaci hudby si vesele podupává nohou a prozpěvuje vždy, když nastoupí další banální refrén nebo gradace. Koketovat s hlavním proudem se dá ale i jinak, jak nám nedávno dokázala například Grimes se svým albem Visions.

Rok vydání:
2012

Žánr:
pop / rock / elektro

Vydavatelství:
Supraphon/Warner Music

Seznam skladeb:
Lost In The Echo
In My Remains
Burn It Down
Lies Greed Misery
I’Ll Be Gone
Castle Of Glass
Victimized
Roads Untraveled
Skin To Bone
Until It Breaks
Tinfoil
Powerless

67%

Jaromír Mára