Rozhovor s Lumírem Hladíkem se zrcadlem u moře

Významný český konceptuální umělec, který prožil velkou část života za hranicemi naší země Lumír Hladík v interview o performancích se zavázanýma očima, Platónově jeskyni, a dílech, která spoluvytvářejí svými ostrými zoubky zvířata…

Naší redakci se před nedávnem poštěstilo pořídit rozhovor s těžko zařaditelným českým výtvarníkem Lumírem Hladíkem, který v roce 1981 emigroval do Kanady, aby zde mohl svobodně pracovat. Do širšího povědomí veřejnosti se Hladík zapsal již za svého pobytu v Československu zejména díky akci, během níž si v zrcadle prohlížel poklidnou hladinu Baltského moře. Naše otázky kroužily nejen kolem smyslu jeho performancí, ale také kolem připravované výstavy, která bude 27. října zahájena v torontském Museum of New.

1) Jako jeden z prvních jste se v bývalém Československu věnoval konceptuálnímu umění. Co Vás přivedlo k této netradiční formě zobrazování světa?

Konceptuální umění byl tunel do skutečnosti. Tradiční umění je sice také skutečnost, ale zprostředkovaná. Objevili jsme možnost vejít do skutečnostní matriky a experimentovat s ní. Odhalili jsme tajemství syntézy myšlenkových pochodů s objekty, prostorem a časem. Byla to revoluční epocha pro umění.

2) Vaší zřejmě nejznámější performancí před emigrací do Kanady byla akce, během níž jste v zrcadle sledoval odlesky Baltského moře, aniž byste se kdy na hladinu přímo podíval. Nejde vlastně o Platónovo podobenství o jeskyni v praxi?

Naše každodenní obnažení se věcem a jevům vede k obvyklosti a zvyku. A my to vzdáme a ztratíme vhled i nadhled. „Samozřejmost není samozřejmost,“ tvrdil Karel Kosík. Pochopil jsem, že ve chvíli, kdy uvěřím, že všechno je zřejmé, ztratím schopnost svobodného, nezávislého myšlení a stane se ze mne loutka. Většina mých akcí se snaží vbourat se do samozřejmostí a otevřít ji pochybností. Pavlína Morganová popsala mé akce jako „vykolejené situace“ a má naprostou pravdu. Ty koleje jsou osobní koridory, které si každý z nás přivlastní a po čase zapomene, že jsou i jiné koleje, nebo i žádné… náš svět se pak scvrkne pouze na ty jedny naše… každý den jeden pražec.

3) Výsledkem vašich akcí jsou fotografie a filmové záběry. Jaký vlastně mají charakter, dokumentární, nebo umělecký?

To umělecké je akce sama… včetně existence dokumentace. A dokumentární fotografie v roli důkazu, či evidence jsou otiskem v čase; jako zkamenělá dinosauří stopa.

4) Pokud by platilo druhé, nedocházelo by zde k jistému paradoxu; tvoříte konceptuální umění a jeho výsledkem je vlastně film, nebo fotografie?   

Ano, to by byl paradox.

5) Osobně konceptuální umění vnímám spíše jako aplikovanou filozofii. Výstupem z každé takové akce je koneckonců napsaný, natočený, či jinak zaznamenaný příběh. Neliší se filozofie a umění právě v tom, že v prvním případě je hlavní nehmotná myšlenka, zatímco v druhém jde i o estetickou stránku, tedy i způsob, jakým tu myšlenku vyjádřím?

Souhlasím s Vámi, ale myslím si, že akční umění se nevyjadřuje estetikou, ale akcí samou; tedy, že se stane v časoprostoru a tím se navždy zaznamená do našeho všeobecného nadvědomí.

6) Dne 27. října letošního roku bude v torontském Museum of New zahájena výstava, v rámci níž se návštěvníci budou moci seznámit s další části Vaší tvorby. Co všechno zde uvidí?

Uvidí dvě základní polohy; symbiotické baroko je série, kterou jsem koncipoval asi před šesti lety. Jedná se o relikvie, které vytvářím za spolupráce se zvířaty, jako jsou černí medvědi, kuny, ptáci, hmyz. Také zde hraje úlohu počasí, sníh, déšť a oheň. Akce, či vlastně interakce se odehrává v pralese a trvá až 6 měsíců. Objekt je 1 až 2 metry dlouhé kartonové potrubí „sousoší“ naplněné masem, či rybami, které zvířata trhají a ničí. Roztrhaný objekt pak dokončuji v mém ateliéru v Torontu. Stromová gotika je série dioramat. Jsou to akrylové vitríny s děravými kresbami v několika vrstvách. Vytvářejí tak jakési jeskyně, kde poslední vrstva má otvory propálené ohněm. Z propálených otvorů se prodírá vlčí kožešina. Kresby jsou mnohoznačné, připomínají staré dřevořezby, rozpadající se dřevo, maso, svaly, chlupy atd. Je důležitým faktem, že 50 % kreseb je v tomhle aranžmá vlastně neviditelných. Je to asi opět rituál, obětuji kresby, do kterých vkládám veškerou svou životní úzkost; zamykám je do 13 komnaty. Jediné, co divák ví, je, že tam jsou…

9) Co vlastně tyto potrhané objekty ukazují? Přinášejí také nějakou zprávu o nás samotných? Najdeme v nich něco víc, než jen otisky zvířecího chrupu?

Ano, mé objekty nejsou o zvířatech, ale o nás iracionálních lidech. Proč pracuji s živými divokými zvířaty? Divoká zvířata jsou, na rozdíl od nás, nevinná. Z ráje je nikdo nevyhnal. Nejenom, že my lidé jim tuto nevinnost upíráme, my si dokonce myslíme, že coby jediné bytosti obdařené racionálním myšlením, jim jsme nadřazeni, a přitom jsme jedinou formou života, která je schopná páchat ukrutnosti, dokonce čeština má svůj speciální výraz „zvěrstva“. Můj finální objekt, relikvie doteků zubů, drápů, zobáků, tykadel je tedy vlastně výsledkem akce, jejíž záznam je nejen fotografie procesu, ale i předmět, který sám o sobě je samostatným uměleckým objektem a důkazem řetězu událostí, k nimž jsem dal podnět. Jestli to je narativní konceptualismus, jak mi Jiří Kovanda popsal některé nové umělecké direkce, nebo jakýsi druh konceptuálního ritualismu, nevím. Vidím určitou paralelu s prací Kateřiny Šedé, jejíž akce jsou velmi komplexní a také do velké míry nepředvídatelné.

Stromová gotika? Je další ironií, že my lidé považujeme rozpad, entropii a smrt za nepřátele života. Uctíváme kult věčného mládí a podléhajíc iluzi, že jsme nesmrtelní, ničíme rovnováhu životního cyklu a tím všechno kolem sebe. Nicméně to je zase jen jedna výpověď z mnoha vrstev, které moje objekty obsahují.

10) Překvapil Vás někdy před nebo při snímaní objektů medvěd, nebo jiné zvíře?  

To se nikdy nestalo. Zvířata jsou velmi plachá.

11) Jak moc je pro umělce složité vyrovnat se s odchodem z vlasti? Neměl jste někdy chuť rychle se sbalit a zase se vrátit?

Když jsem se rozhodl, věděl jsem, že se už nikdy nebudu moci vrátit. Zavřeli by mě na 3 roky do vězení za nelegální odchod z Československa. Nicméně, tušíte správně, že emigrace není jednoduchá záležitost. Odešel jsem, protože jsem chtěl žít v prostředí, kde bych mohl svobodně poznávat, cestovat, vyjadřovat se a experimentovat. Také jsem chtěl, aby moje děti vyrostly ve svobodném světě. Začátky v emigraci jsou velmi těžké. Je to jako hodit neplavce do vody, aby se naučil plavat. Je to boj o přežití. To pozitivní je, že Vás to donutí se učit a tvrdě na sobě pracovat. Emigrace pro konceptuálního umělce je dvojnásob těžká. Umělec je v podstatě perlorodka… potřebuje zrnko písku, aby ho mohlo iritovat, a on pak zareaguje. Když odejdete do úplně jiného prostředí – z nesvobody do svobody – starý dobrý písek zmizí a musíte najít nový. Spíše, písek si Vás najde sám!

12) Při řadě performancí jste měl zavázané oči a pohyboval se pomocí ostatních smyslů. Představoval jste si přitom něco? A jaký obraz, či scenérii byste chtěl vidět jako vůbec poslední?

Když nic nevidíte, sníte. Je to syntéza myšlenek, nitek a tušení. Po hodině noční chůze po neznámé silnici lesem (moje akce „nikde“), jsem se cítil jako duch ve vesmírném vakuu, ale nebyl to ten náš vesmír s hvězdami, bylo to neznámo, taková černá abstrakce… nic a všechno.

Pavel BestA