Malý hudební festival pro Tibet

11. 3. 2011

Den Tibetu byl pro některé významný den, pro jiné den jako každý jiný. Amnesty International však využilo příležitosti a na 11. března v Meet Factory uspořádalo zajímavý koncertní počin s několika známými kapelami.

Hlavní cíl byl sice trochu jiný, než se jen tradičně bavit hudbou u piva, ale při tomto večeru došlo na vše potřebné…

V hlavní roli tentokrát stály tři české kapely. Trochu zanedbávaná energická banda Le Pneumatiq, novější elektronický postpunkový projekt Kazety a nakonec line-upu se vešli hodně adrenalinoví Skyline. Jak vidíte, čekala nás velmi pestrá škála zvuků a tónů. Koncert pro Amnesty International byl za hubičku, přesněji za 150 Kč na místě, což pro mnohé znamenalo jednoznačnou účast. Hned při vstupu jsme se nechali zavalit letáky, zajímavým čtením o lidských právech a běželi jsem si koupit svítící brýle, kterými jsme vyjádřili podporu Tibetu. Samozřejmě k tomu patřilo podepsání petice za několik tibetských mnichů, kteří sedí za prosazování svých názorů hodně dlouho v čínském mučivém chládku. Štědrost lidí byla na jednu stranu velmi překvapující, na druhou stranu člověk urputně přemýšlel, zda jeho hrozný škrabopis něčemu vůbec pomůže.

Večer však teprve začínal. Hned v úvodu přišla nemilá zpráva, že MC ADRENALIN z Le Pneumatiq onemocněl, a tudíž kapela nevystoupí. Tato absence byla nahrazena DJ setem, který stál tak za to se jít postavit k baru a pokecat s kamarády. Sál se stačil tak z půlky naplnit, když dorazilo duo Kazety. Publikum nebylo nijak vyhraněné, takže trvalo delší dobu, než si na tu směsici elektronických malebných i tvrdších rychlých zvuků zvyklo. Pro fanouška Kazet to ale znamenalo, že atmosféra nebyla nijak atraktivní a že si ceněné skladby „Belmondo“, „Depilace“či „Řekni“ musel užít sám. Ovšem ty české ryzé věty o jakési banální životní realitě a děsivě romantizující tóny v písních „Smutná“ či „Love song“ jakoby posluchače rozpustily a ti začali projevovat své do té doby skrývané emoce.

Za tu hodinku hraní udělali Kazety další krok kupředu. Nejenže to byl pěkně odvedený koncertní kousek, ale snad i přesvědčili další neznalé o zajímavosti těchto elektronických projektů, kterých tu máme habaděj. Jen snad trochu kritiky bych snesla na vizáž Ventolina, který vypadal jak ze smetiště. Ale to k tomu patří! Velké plus byl merchandising této kapely, která za svůj malinký obrat připravila fanouškům ke koupení jak CD, tak i pěkné trikoty. Pokud si něco z toho zakoupíte, budou peníze na připravované vinyly. To je taková další milá dobročinnost, kterou si fanoušci nechají líbit.

Jednoznačným headlinerem byli u nás velmi oblíbení Skyline, což se ukázalo na tlačenicích u pódia a stále přibývajících fanoušcích. Začalo to jako obvykle dost zhurta a náhle se vařil dav. Mě ale jen zlehka noha poklepávala, jelikož na mě Skyline působili trochu přežitým dojmem. Dle pařících hlav byl koncert opravdu vydatný hardcore, ale mám dojem, že tehdejší zpěvačka Jitka aspoň dokázala ten ohromný nával energie trochu zmírnit do přijatelnější podoby, přestože to její tancování jak ve fitku nebylo moc fascinující.

Od té doby, co se ke klukům přidala bývalá zpěvačka Gaia Mesiah, je koncert Skyline jak bombardování. Marka Rybin zpívala snad nejlépe, co jsem ji kdy slyšela, a pravdou také je, že si ukrojila zas mnohem více prostoru pro svůj přednes, to je co říct. Ale právě možná ta její tvrdost a podobnost stylu ostatních kluků způsobovala, že celkový výraz Skyline byl už hodně těžko uchopitelný. Náhle bylo totiž na pódiu 5,5 chlapa a jejich důrazný přednes se prostě nedal unést. Publikum v Meet Factory bylo ale jednoznačně v tom největším opojení, z čehož jasně vyplývá, že Skyline tu mají své místečko stále zahřáté.

Trochu okrojená koncertní šňůra byla za námi, avšak zbyla tu poslední trochu smutná kritika. Ačkoli to byla akce hnutí Amnesty International, jehož cíle snad každý známe, bylo trochu smutné, že moderátorství se ujali dva mladí klučíci, kteří sotva uměli mluvit a kteří ani netušili, pro co se tento večer podepisují petice. Neznalost a amatérství mě u takového radikálního projektu překvapuje, i to, že tak snadno nechají utéct šanci informovat lidi o lidských právech. Malý stánek v rohu sálu je prostě málo. Škoda, škoda!

Daniela Pokorná