Předchozí článek
Marilyn Manson
Publikováno 23 Čvc 2009
The High and End Of Low
Marilyn Manson se stále více noří do vlastního nitra a v téměř civilní podobě, rezignující na dřívější převtělení v antikrista, mesiáše nebo hermafrodita, obrací většinu pozornosti na hudbu samotnou. Nutno však dodat, že tentokrát by nějaká berlička v podobě dekadentní stylizace novému materiálu spíše prospěla.
Očekávání nového alba byla o to větší, že po letech se v kapele po boku hlavního představitele znovu objevuje jeho narkotické dvojče Twiggy Ramirez, dříve autor nebo spoluautor těch nejlepších skladeb, které pod hlavičkou Marilyn Manson vyšly. Bohužel tentokrát neprojevil svůj talent a celá deska tak trochu splývá se starší tvorbou. Když jsem poprvé slyšel kompozice z desky The High and End Of Low, měl jsem neustále pocit, že poslouchám skladby z minulosti souboru a každou chvíli mi hlavou bleskly fragmenty starších kousků. Tento pocit určité recyklace střípků dřívější tvorby a nepůvodnosti mě provází stále, přestože už zdaleka ne tak intenzivně jako při seznamování se s materiálem, bohužel celkovému dojmu z alba tento jev asi nejvíce škodí.
V prvé řadě zkusím vyzdvihnout přednosti alba The High and End Of Low. Jedním z nich je hlas hlavního protagonisty, který stejně jako na posledních řadových deskách využívá širokou paletu výrazů, což samozřejmě souvisí se zvýšením intimity textů. Jako další plus nové desky je třeba uvést zvuk alba, který je dle mého skromného soudu zatím nejlepší v dějinách souboru a jen dokazuje Mansonův příklon ke kytarám. The High and End Of Low tím v mnohém připomíná minulou řadovou desku Eat me, drink me, oproti ní je ale mnohem dynamičtější a pestřejší.
Začátek The High and End Of Low v podobě prvního songu Devour, skladby s pomalým rozjezdem a neuvěřitelnou emocionální gradací v závěru, je mnou pasován na jeden z vrcholů alba a i závěr kolekce, konkrétně balada Into the fire a experimentální koláž 15, patří k vrcholům této desky. Z dalších silných skladeb jmenujme singlovou Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon, hlasitou Blank and White, baladu Running To The Edge Of The World a zvláštní atmosférou obdařenou Unkillable Monster. Bohužel ostatní písně už buď tak silný potenciál nemají, nebo v horším případě tvoří pouhé vycpávky. Tato nevyrovnanost materiálu je ale patrná již od The Golden Age Of Grotesque, prvního alba po téměř dokonalém trojlístku alb Antichrist Superstar-Mechanical Animals-Holly Wood. Svůj díl na tomto problému opět nese příliš dlouhá stopáž desky nebo někdy zbytečné natažení jednotlivých písní.
Hodnocení:
Marilyn Manson zřetelně čerpá z minulosti, někdy až v takové míře, že je zcela na místě pojem vykrádání sebe sama. Pokud Vám tento fakt nevadí, pak můžete bez problému a opakovaně trávit čas s tímto albem.
Rok vydání:
2009
Vydavatelství:
Interscope
Seznam písní:
Devour
Pretty As a Swastika
Leave a Scar
Four Rusted Horses
Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon
Blank and White
Running to the Edge of the World
I Want to Kill You Like They Do in the Movies
WOW
Wight Spider
Unkillable Monster
We’re from America
I Have to Look Up Just to See Hell
Into the Fire
15
61%
-jt-
Kvalitní materiál. Možná že některé předešlé desky byly zdařilejší, ale ani ta současná dle mého skromného úsudku není o moc horší. 85%
Nemyslím si. Současná deska určitě ani z poloviny nedosahuje kvalit minulých alb. Mým oblíbeným je zejména Mechanical Animals, kterou považuji vůbec za nejlepší Mansonovu desku.
Nikdy jsem nechápal, jak někdo může poslouchat takového zvrhlíka. Marilyn Manson by klidně mohl vystupovat v reklamě na obscénnost. Je to vpodstatě úchyl a podporovat ho, je stejné jako podporovat například pedofily. Pryč s ním!
Hudbu tohoto pána příliš neznám, ale podle toho, jak vypadá, musím říci, že jde o vizuální zrůdu.
Jako holka musím naprosto souhlasit. Je to naprostý šereda a navíc zřejmě i úchyl.
Jak se tady dočítám, tak se tu rozjíždí křižácké tažení proti M.M. Nechápu! Je to super zpěvák. A že nevypadá jako nějaká barbína z módního časopisu je jen dobře. Hlavní je ale jeho hudba. Je zvláštní, že sem do komentáře píší i lidé, co vůbec jeho tvorbu neznají.
Na každém šprochu, pravdy trochu
Zajímavá diskuze. Člověk by až řekl, že ten člověk je buď úplný génius nebo ďábel. Přitom je to jen průměrný hudebník, co se snaží na sebe upozornit. Nic víc.
Myslím, že průměrný není, ale jinak platí, co píše Imfael. Ani génius ani ďábel. Ecce homo…
Na mě trochu moc bezpohlavní