Jak Márquez došel k magickému realismu? Napoví rané povídky
Dlouhou, literárně nesmírně plodnou a úspěšnou kariéru kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze ukončila před bezmála třemi lety smrt. Zvláštní péči věnovalo u nás jeho dílu nakladatelství Odeon, které postupně vydalo 18 autorových knih, naposledy v roce 2008. Mohlo se proto zdát, že Márquezovská edice je definitivně uzavřena. Odeon ale pro milovníky děl rodáka Aracataky připravil ještě jeden bonbónek – sbírku autorových raných povídek.
Kolekce nese příznačně surrealistický název. Jmenuje se Oči modrého psa. Sestavena je ze čtrnácti Márquezových kratších textů, které nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1984 napsal na startu své kariéry. Řazeny jsou chronologicky, takže sbírku otevírá nejstarší povídka nazvaná Třetí rezignace. Márquez ji napsal ve svých dvaceti letech, během studia práv na univerzitě v Bogotě. Právě tehdy definitivně propadl literatuře a rozhodl se, že bude spisovatelem. Prvním textem, který během studií napsal, byla právě Třetí rezignace. Čtenářům se premiérově dostala do rukou 13. září roku 1947 díky deníku El Espectador. Nedlouhá povídka se od počátku do konce nese v tísnivém absurdním duchu. Ovlivněná je dílem Franze Kafky, kterého tehdy Márquez hltal a obdivoval. Vypráví o mladíkovi, který je i není mrtvý zároveň. Už od sedmi let leží v rakvi a prakticky se nehýbá. Jen pomaličku takřka neznatelně roste. Jeho vnitřní život je zachován a on tak může přemýšlet a seznamovat nás se svými pocity. V lecčem se tedy podobá Řehoři Samsovi. Je vyřazený z běžného života a své matce působí bolest a stává se pro ni přítěží. Stejně jako Kafka i Márquez v povídce s gustem využívá černý humor a ironii.
Ve stejném duchu se nesou i další texty. Všechny přitom vznikly dříve, než světlo světa spatřil autorův první román Všechna špína světa. Časově sbírka mapuje úvodních osm spisovatelských let Gabriela Garcíi Márqueze. Společně vyšly ovšem až v roce 1962, když už rodák z Aracataky začal sklízet první větší spisovatelské úspěchy. Typické je pro ně prolínání snu a skutečnosti, různých časových rovin stejně jako bytí a nebytí. Vysledovat je v nich možné témata, která budou Márgueze provázet po zbytek spisovatelské kariéry. Točí se totiž okolo lásky, osamělosti, zkázy, zrady i smrti. „Stačí nedůležitá událost, nepatrná změna osvětlení, nebo drobná odchylka v běžném řádu dne a ve známé, banální každodennosti se otevírá škvíra, kterou do ní vniká jiný svět, temný, nebezpečný, zneklidňující,“ můžeme se dočíst. Na rozdíl od autorových pozdějších textů mají ovšem povídky spíše surrealistický či fantaskní nádech. Ono magično přijde později.
Vykročení k němu je ale ve sbírce postřehnutelné. Zatímco první příběhy se možná až příliš utápějí v morbiditě, druhá polovina knihy přesouvá těžiště trochu někam jinam – k mezilidským vztahům. Jazyk Márqueze se vybrušuje a zpřesňuje. Zřejmě tou nejpovedenější povídkou je Žena, která chodívá o šesté. Jak už její název napovídá je o jisté dámě, která navštěvuje Josého restauraci vždy v osmnáct hodin večer. Přestože jako obvykle dorazí z gognem, snaží se majitele přesvědčit, že tentokrát přišla o 15 minut dříve. Během konverzace s ním flirtuje, řeč se chvíli stáčí tam, pak zase onam, ona čtvrthodina se ale vždy po čase vynoří a je připomenuta jako něco důležitého. A mnohoznačně působí příběh až do konce. Čtenář se tak může ptát, zda žena někoho zabila a chce získat alibi, zda jde jen o nezávazné tlachání, jak to chvílemi vypadá, zda dáma zkouší věrnost svého ctitele, nebo zda si Josého jen dobírá.
Sbírka je zajímavá také tím, že se v ní poprvé objevuje i mytické Macondo. Márquez do něj zasadil děj svého posledního textu z roku 1955. O dvanáct let později se městečko stane ústředním dějištěm autorova zřejmě nejslavnějšího románu, a sice Sta roků samoty. Celou sbírku tak lze vnímat i jako kroniku toho, jak se z nadějného dvacetiletého mladíka stal jeden z největších spisovatelů uplynulého století.
Hodnocení:
Poslední střípek do Márquezovské mozaiky, i takto lze nahlížet na vydání sbírky Oči modrého psa. Dílo ocení zejména znalci a skalní fanoušci díla slavného jihoamerického literáta. Kolekce totiž poodhaluje genezi vzniku Márquezových pozdějších knih.
Vydavatelství:
Odeon
Rok:
2016
Překlad:
Lada Hazaiová
Pro mě trochu zklamání. Čekala jsem od povídek asi trochu něco jiného. Márqueze mám ráda, ale tohle mi nějak nesedlo.
Je pravda, že povídky jsou pro Márqueze netradiční. Proč je tomu tak je v článku vysvětleno. Slavný spisovatel si v nich teprve vypilovával a vybrušoval styl, což je v nich decentně patrné. Celkově na mě působily ale výborným dojmem.