Nové album Metalliky, asi nejočekávanější rock/metalová deska letošního roku, je na světě. Stějně jako její předchůdce St. Anger vychází po pětileté odmlce a dám ruku do ohně za to, že se stejně jako St. Anger stane deskou multiplatinovou. Ale zaslouží si to?

Metallica debutovala již v roce 1983 albem Kill ´em all, na kterém světu představila thrash metal, který následnými opusy Ride the Lightning a Master of Puppets dovedla témeř k dokonalosti. Poté se členové legendární americké kapely museli vyrovnat se smrtí basisty Cliffa Burtona, jenž zahynul při dopravní nehodě. Do kapely místo něj nastoupil basista Jason Newsted a Metallica následně natočila své nejtechničtější album …and Justice for all, které mnozí fanoušci nekompromisně odsoudili.

Mnohem větší ránu fanouškům prvních tří alb však zasadila bezejmenná deska z roku 1991, většinou označovaná jako černá, která znamenala odklon od thrash metalu k rocku. Deska s výbornou produkcí Boba Rocka přinesla světu několik megahitů a stala se nejúspěšnějším albem kapely.

Po první pětileté pauze mezi deskami vypustila kalifornská skupina do světa dvojčátka jménem Load/Reload. Metallica se na nich ještě více přiklonila k rockové hraně a zároveň do své hudby příjemně vpašovala vlivy blues a country. Na těchto albech se bohužel již  projevila jedna negativní vlastnost všech pozdějších desek a to obrovská stopáž.

Během další pětiletky kapela vyvrhla na fanoušky symfonické verze svých písní a v roce 2003 vydala své nejkontroverznější album. Metallica zmítáná vnitřní krizí a alkoholem natočila na album St. Anger pouze 80 minut riffů. Žádná sóla, žádné melodie, jenom čirá agrese. A teď, po dalších pěti letech…

Sami členové kapely již několik měsíců před vydáním nové desky naznačovali, že by jejich nové album mělo představovat návrat k původní metalové formě. S tímto tvrzením nelze než souhlasit. Death Magnetic je skutečně jakousi rekapitulací elementů dosavadní tvorby. Nabízí se nám tak příhodná otázka, zda-li ona rekapitulace nepřechází až v ono pověstné vykrádání sama sebe…

První singl The Day that never Comes, je mladším bratříčkem famózní One, jejíchž kvalit ovšem zdaleka nedosahuje. Tradiční svižnou skladbou na závěr je My apocalypse, která připomene rychlíky Damage inc. nebo Dyers eve. I ostatní skladby na albu se otáčejí za osmdesátkovými milníky, ať už jde například o All nightmare long nebo instrumentální skladbu Suicide and Redemption. V dalších písních se ozývají vzpomínky na melodie z černé desky a z Load/Reload období. Důkazem budiž Cyanide.

Nejenom svým názvem, ale i hudební složkou na toto období navazuje i třetí pokračování Unforgiven, které je ovšem oproti prvním dvěma dílům složitější a bohužel i hudebně slabší. Odkazem na předchozí desku je především zvuk, který občas připomene plechovou kavalerii ze St. Anger a to i přesto, že kapela po letech vyměnila producenta Boba Rocka za Ricka Rubina. Co milovníky ,,staré“ Metalliky a kytarové ekvilibristiky jistě potěší, je poměrně velká přítomnost kytarových sól. Zde opět v péči Kirka Hammeta.

Metallica se však nevyvarovala svého oblíbeného neduhu, kterým je předlouhá stopáž. Sedmdesát pět minut hudby je prostě příliš. Kdyby kapela každou píseň zkrátila o tři minuty, určitě by tím učinila Death Magnetic přitažlivější.

Hodnocení:

Death magnetic je album nadprůměrné. Za svými kořeny se rozhodně otáčí šikovněji než dva roky stará deska Slayer a je jen o něco málo horší než letošní řadovka Testament. Pokud bychom chtěli hledat nějaké zápory, pak bychom je jistě našli v nadměrně dlouhé stopáži a v lehkém pocitu déjà vu. I přesto se jedná o příjemný poslech.

Rok vydání:
2008

Vydavatelství:
Warner Bros
Universal Music (česká distribuce)

Oficiální stránky:
www.metallica.com
www.myspace.com/metallica

Sestava:
James Hetfield-zpěv, kytara
Lars Ulrich-bicí
Kirk Hammet-kytara
Robert Trujillo-baskytara

Seznam písní:
That Was Just Your Life
The End of the Line
Broken, Beat & Scarred
The Day That Never Comes
All Nightmare Long
Cyanide
The Unforgiven III
The Judas Kiss
Suicide & Redemption
My Apocalypse

65%

-jt-