Předchozí článek
Milan Knížák vystavuje 30 portrétů slavných osobností
Publikováno 29 Lis 2015
30 portrétů, tak se nazývá čerstvý soubor obrazů Milana Knížáka, který je do konce listopadu k vidění v jeho galerii na Starém městě a bude dále vystaven v ostravské Galerii Beseda. Série realistických podobizen vybraných postav světových dějin představuje prostým způsobem řadu životních příběhů a úvah o jejich smyslu. Všichni portrétovaní patří dnes už mezi zesnulé, kteří svým odkazem nějakým způsobem zasáhli do života autora. Subjektivita výběru je podstatou projektu, ale vypovídá i o něčem obecném. Připomíná nám důležitost osobních vztahů a reprezentuje klima 2. poloviny 20. a počátku 21. století z hlediska našeho prostředí.
Rovnocennou součást cyklu tvoří katalog, ve kterém se autor pokusil vyjádřit charakteristiku každé osobnosti včetně odůvodnění, proč si ji vybral. Zajímavé je, že mezi postavami není žádná žena, vztahy mezi mužem a ženou jakéhokoli typu nejsou dokonce zmíněné ani v textech, přestože je uvedena řada jiných detailů z osobního života postav. Jako by pro autora nebyly důležité. Informuje pouze o vztazích mezi stejným pohlavím, tedy hlavně mezi muži (poměr mezi Rimbaudem a Verlainem, Cagem a Cunninghamem, obdiv Chalupeckého k Nezvalovi jako k ženě, Patočkův problematický vztah se synem, až milostný vztah autora k dekadentnímu básníkovi Karlu Hlaváčkovi, Vincent a jeho bratr Theo). Výjimku netvoří ani Karel Teige. V této souvislosti jsou sice zmíněny jeho dvě ženy, ale zároveň se dovídáme, že obě spáchaly krátce po smrti Karla Teigeho sebevraždu a tak se tématem sdělení stává spíš vztah těchto dvou žen.
Soustředění na čistotu vztahů mezi jedním pohlavím, čili tam, kde je vyloučena přitažlivost podvědomě motivovaná biologickou touhou po zachování rodu, pokládám za pozoruhodné tím spíš, že je nezáměrné. V úvodu to autor komentuje: „Fakt, že jsem maloval muže, jsem si uvědomil až post skriptum. To ukazuje, že jsem v raném mládí hledal hlavně hrdiny, holky mě začaly fascinovat až později, i když jsem se jim nevyhýbal. Ale jsem rád, že nejsem genderově korektní, poněvadž vyváženost, rovnost a genderová korektnost jsou prázdná schémata současného světa, ke kterým se opravdu nehlásím.“Tento jev si sama vysvětluji tím, že kde není pudová přitažlivost, tam se asi nejsilněji objevují duchovní vazby, které autora zajímaly. Sériekromě řady osobností představuje poctu tomuto vnitřnímu životu člověka a důležitosti jeho duchovních vazeb, hodnot a snů bez příměsi závazků hmotného světa.
Soubor třiceti portrétů používá klasické výtvarné prostředky, ale vymyká většině současných uměleckých projevů, jejich posedlosti po originalitě a konvenci, která kdysi byla výstředností. Návrat k jednoduchému a klasickému – portréty lidí, kteří modelovali náš svět a které bychom měli znát – nám připomíná něco důležitého, na co možná zapomínáme. Tak jako i v jiných oblastech své práce, předkládá Milan Knížák v sérii portrétů nějakou filosofickou otázku způsobem, který je pro konvence doby nepatřičný. „Lidé se mi vyhýbali, báli se problémů, byl jsem nakažen virem antikomunismu. Dnes mi to připadá podobné, a proto jsem se v létě pokusil vytvořit něco tradičního, nesoučasného, nešikovného, vypadávajícího z doby, abych se tak vzdáliluměleckému davu,“ vysvětluje Knížák okolnosti vzniku svého souboru a na konec dodává: „Třeba bych (na další dřevěné desky) mohl malovat portréty stromů nebo ptáků nebo nic.“
Struktura obrazů je jasně čitelná. Portréty jsou složené z několika základních symbolických prvků, které by se daly rozdělit do následujících kategorií: způsob výtvarného řešení, atributy, zobrazení očí, volba věku, ve kterém je osobnost zachycena a barevná symbolika. Způsob výtvarného pojetí vždy nějak souvisí s portrétovaným a má význam pro obsah sdělení. Neokázalost veršů mladého Rimbauda vyjadřuje jednoduchá lineární kresba, hlavu Mao-Ce-Tunga autor vystřihl z trička jako symbol davu. Často se objevuje přidaný atribut, který umocňuje něco typického – Van Goghovi stéká slza za jeho věčného nepochopení, Bachovi chybí paruka a nápis NO WIG značí, že vypadává ze své doby a zároveň s ní zůstává neodmyslitelně spjatý. Říká se, že oči jsou brána do duše. Pokud věnuje autor pozornost nějakému rysu v obličejích, jsou to právě oči. Někdy zůstávají zavřené, jindy jsou až nepříjemně upřené na diváka s oparem dálky, naléhavostí nebo šíleností, v případě Jean Jacquese Rousseoa dokonce zakryty černým obdélníkem. Věk postav je různý. Stará tvář Alberta Einsteina nebo Johna Cage hraničí s karikaturou, vyjadřuje mezník, se kterým stylizace a tvrdost asi souvisí. Citlivost šestnáctiletého věku Karla Hlaváčka, ve kterém napsal své Sokolské sonety, zase například koresponduje s citlivou i prudkou povahou jeho poezie. Stejně tak i barva – deformovaný Adolf Hitler namalovaný v ostrém kontrastu černé a bílé vyjadřuje cosi nelidského, Jaroslav Ježek je modrý, Erik Satie blonďák. Nechybí ani humorné souvislosti, Winston Churchil má pod krkem červeného motýlka, protože nesnášel komunismus. Kombinace jednotlivých prvků je řešena s nápaditostí, malířskou zručností, bez zbytečné exhibice.
V ateliéru prof. Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění jsem studovala a vidím proto spojitost mezi jeho souborem a pedagogickým působením posledních let. Zatímco starší programy a zadání studentům se soustředily na uvolnění a procvičení jejich myšlení, velká část programu posledních let byla orientována na doplňování vzdělanostních mezer studentů a hlavně probuzení jejich zájmu o okolní svět. Při ateliérových pondělních schůzkách zavedl prof. Knížák „pondělní chvilku poezie“ kdy nás seznamoval s různými méně či více známými básníky, později přidal i vyprávění o velkých osobnostech světa umění. Z mého pohledu programy jeho schůzek přímo souvisí se souborem portrétů. Jako by je autor maloval proto, aby vyučoval virtuální studenty, protože ti skuteční mu byli školou od tohoto školního roku odebráni. Vyučoval pro samotný smysl vyučování a nutnosti pěstovat hodnotový systém. Za tímto gestem spatřuji i věty, které ve svém souboru cituje. „Každý náš čin má odezvu všude“ (Jan Patočka), „Člověk má povinnost starat se o své bezprostřední okolí“ (Ahae).
Vilma Brzezinová
Musím se hned na prvním místě přiznat, že osoby jako je pan Knížák, nemám ráda. Ačkoli má občas v lecčem pravdu, tak způsob jakým se prezentuje, mi ježí srst. Pokud jde o výstavu, tak obrazy jsem v galerii viděla a jen mě utvrdily v přesvědčení, že pan Knížák nemá vlastní výtvarný styl, ani vlastně co říct. Portréty jsou podle mě nic neříkající a výtvarně špatně zvládnuté; celkově tak trochu zbytečné.
Já naopak na Milanu Knížákovi oceňuji že má alespoň názor a není to takový ten typický český patolízal, co jen opakuje klišé, která vládnou ve světě i u nás.
Názory má možná pan Knížák zajímavé, ale po výtvarné stránce podle mě jeho dílo za moc nestojí. Ale nejsem odborník, tak nevím.
To je celkem výstižné. Ačkoli pan Knížák čas od času uhodí hřebíček na hlavičku, tak jeho vlastní díla moc působivá a originální nejsou. Trochu zvláštní ne?