Ačkoli hvězda čínského spisovatele Mo Jena září na literárním nebi už několik desetiletí, jeho knihy u nás začaly vycházet až poté, co roku 2012 získal Nobelovu cenu za literaturu. Nově si zájemci mohou přečíst autorův netradičně pojatý životopis nazvaný Velký Třesk.

Jde v pořadí o třetí Mo Jenovu knihu, která u nás spatřila světlo světa. Tou první byla Krev a mlíko (2013). Rok poté se na tuzemském trhu objevil český překlad Země alkoholu. S tím toho má Velký třesk překvapivě hodně společného. Zatímco Země alkoholu je obsáhlým románem, Velký třesk se 148 stranami malého formátu, navíc poseté velkým robustním písmem, lze označit maximálně za delší novelu. Průsečíky tu nicméně jsou. Na prvním místě je pro oba texty zjevná autorova záliba v květnatém jazyku, ironii a ve vyprávění příběhu jako takovém. To koneckonců platilo i pro Krev a mlíko, letící od jedné neuvěřitelné historky ke druhé v takovém tempu, až si člověk mohl připadat jako na pořádně roztočeném řetízkovém kolotoči. Druhý zásadní rys, jenž mají obě knihy společný, je žánrová nevyhraněnost, respektive jejich neustálé vybočování ze zavedených škatulek. Zatímco v Zemi alkoholu Mo Jen vytrvale rozleptával hranice románu, až je úplně smazal a dílo se rozpustilo v tok úchvatného bezprizorního žvatlání, ve Velkém třesku zase ohýbá přes koleno autobiografii. Prostě a jednoduše, Mo Jen je literární sír, dělající si, co se mu jen zamane.

Společně s románem tvoří životopis už po staletí páteř evropské prózy. Že ho lze i přesto pojmout inovativně a umělecky nesmírně podnětně dokázala v minulosti jen nevelká hrstka autorů. Mo Jen se jednou do této kategorie zřejmě bude počítat. Už od úvodní věty je stejně jako v případě Gabriela Gárcií Márqueze, Michaila Bulgakova nebo Orhana Pamuka jasné, že nepůjde o suchopárný chronologicky pojatý text zevrubně popisující stěžejní životní momenty. V případě čínského nobelisty lze dokonce hovořit o tom, že se těm osudovým tak trochu vyhýbá, že je zmiňuje na okraj a s výřečností vesnického chasníka se vyžívá v zábavných banalitách. O to větší má pak ale celek hloubku. Na úvod nás autor zavádí do svého dětství, konkrétně do roku 1969, kdy se celý rozechvělý plíží kolem školy. „Proč asi?“ může se ptát čtenář. „Protože jde pozdě, protože se snaží nepozorovaně pláchnout?“ Kdeže! Mo Jen se snaží do školy naopak dostat. Byl z ní totiž vyloučen. Jak je Mo Jenovým zvykem, dává autor k této zásadní skutečnosti k dobru absurdní historku o tom, jak se jeho spolužačce při hraní ping pongu podařilo trefit míčkem do otevřených úst jednoho učitele.

Od první kapitoly je jasné, že dílo, ač označované za autobiografii, bude mít více hlavních hrdinů. Vedle samotného autora jimi jsou pohledná Jasmínka, do níž je Mo Jen platonicky zamilovaný a spolužák Rozhodný. K tomu Mo Jen nepokrytě vzhlíží. Vlastně jde o určité alter ego. Rozhodný je z větší části tím, kým v dětství autor chtěl být, minimálně alespoň na okamžik. Osud všech tří se ale záhy rozdělí a odvíjí se úplně jinak. Mo Jen si doplňuje vzdělání, vstupuje do armády a dává se do psaní. Nezdá se ovšem, že by byl nějak přehnaně cílevědomý a ambiciózní a dral se za každou cenu vzhůru. Ba naopak. Pomalu a nenápadně začíná naplňovat svůj sen – vyprávět příběhy. To jeho někdejší kamarád Rozhodný je z úplně jiného těsta. Díky své podnikavé bezohlednosti se rychle dere nahoru. Získává peníze, moc i obdiv žen. Kdesi v pozadí vyprávění je možné sledovat překotné změny, jimiž si Čína v uplynulých desetiletích prošla. I když kniha svádí k moralizování, jde spíše o obecný příběh tří lidí, kteří spolu vyrůstali a z nichž se stali naprosto rozdílní lidé. Moralizovat jistě čtenář může, autor to ale naštěstí nedělá. Ten jen vypráví. A že mu to jde…

Hodnocení:

Zatím se dá říci, že co Mo Jenova do češtiny přeložená kniha, to klenot. Tou umělecky nejzásadnější je samozřejmě Krev a mlíko, která u nás vyšla jako první. Také dvě následující rozhodně stojí za přečtení, Velký třesk mimo jiné proto, že jde o uhrančivé vyprávění tentokrát ovšem spíše v mezích klasického realismu než toho halucinačního, jímž se autor proslavil, které ale posouvá hranice autobiografie daleko za jeho obvyklý horizont.

Vydavatelství:
Dauphin

Rok:
2016

Překlad:
Denis Molčanov

82%

Pavel BestA