Pět let se již nakladatelství Mladá fronta snaží seznamovat české čtenáře s tvorbou nositelky Nobelovy ceny za literaturu, Hertou Müllerovou. První knihou, která u nás pod hlavičkou tohoto vydavatelství před lety spatřila světlo světa, byl autorčin román Rozhoupaný dech vyprávějící o pobytu sedmnáctiletého mladíka v sovětském pracovním táboře.

Kniha vznikla na základě zápisků, které Herta Müllerová pořídila s německým lyrikem a překladatelem Oskarem Pastiorem, jenž byl na sklonku 2. světové války odvlečen z rodného Rumunska do sovětského pracovního tábora, kde prožil několik krušných let. Původně měli román napsat a vydat oba literáti. V roce 2004 proto dokonce společně vyrazili onen gulag navštívit. Jejich záměr ale nakonec zhatila Pastiorova nenadálá smrt v roce 2006. Literární podobu Oskarovým vzpomínkám na pobyt v ukrajinském pracovním táboře tak nakonec musela dát sama Müllerová. „Když Oskar Pastior v roce 2006 nečekaně zemřel, měla jsem čtyři sešity rukopisných poznámek, k tomu náčrty textu jednotlivých kapitol. Po jeho smrti jsem byla jak zakletá. Osobní blízkost poznámek ztrátu ještě umocnila. Teprve po roce jsem byla schopna rozloučit se s oním MY a román napsat sama,“ vzpomíná Müllerová v doslovu knihy. Výsledkem její dvouleté práce je bezmála třísetstránkový text nazvaný Rozhoupaný dech.

K jeho napsání měla Herta Müllerová ještě jeden velmi dobrý důvod. Do pracovního tábora odvlekli sovětští vojáci na Stalinův příkaz také její matku, která v něm strávila dlouhých pět let. Jak však sama autorka několikrát v minulosti přiznala, téma bylo v rodině tabu a tak se o matčině pobytu v gulagu prakticky nic nedozvěděla. I to byl zřejmě jeden z důležitých momentů k tomu, aby Müllerová toto téma knižně prozkoumala. Odměněna za to byla, alespoň pokud jde o literární metály, měrou víc než vrchovatou. Byl to právě román Rozhoupaný dech, za nějž si německy píšící literátka pocházející z rumunského Nichtidorfu odnesla v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ocenila na díle Herty Müllerové především to, že se „soustřeďuje na poetičnost a na otevřenost prózy a líčí pocity odcizení.“ V tisku se krátce na to ovšem objevily spekulace obviňující stockholmskou komisy z toho, že spisovatelku ocenila spíše pro její politickou angažovanost, než pro uměleckou hodnotu jejího díla.

Co má kniha společného s předchozími i pozdějšími literárními díly Herty Müllerové, to je jedinečný a nezaměnitelný jazyk. Ten je na jedné straně sice velmi břitký a skoupý na slovo, na druhé straně jím je ale autorka schopná vykouzlit i mimořádně poetické scény a scenérie. Stejně jako tomu bylo už u spisovatelčina debutu Nížiny, i v románu Rozhoupaný dech úplně chybí jedno běžné interpunkční znaménko – nejsou v něm ani jedny uvozovky označující přímou řeč. Slova jednotlivých postav i děj tak plynou poklidně pospolu. „Překládat Rozhoupaný dech znamenalo vláčet vozík s uhlím, vápnem, nosit pytle s cementem. A autorka s vrbovou píšťalkou v koutku úst mě popohání,“ zavzpomínala před časem česká překladatelka knihy, Radka Denemarková, která si za práci na ní vysloužila roku 2011 cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za překladovou knihu.

Středobodem knihy není ani tak 17tiletý mladík Leopold Auberg, který odchod z domova do pracovního tábora zprvu celkem uvítá, neboť se obává, že dříve či později by vyšla najevo jeho homosexuální orientace, ale gulag jako takový. Müllerová se totiž snaží především o vykreslení specifické atmosféry v táboře. Snaží se postihnout hlad, s nímž zde vězni zápasí, špínu, která se jim zadírá za nehty, i beznaděj, která prostupuje jejich srdci. Děj románu je proto oklestěn na minimum. Během svého nuceného nasazení neprožije Leopold nic výjimečného, jen dostane od matky dopis, že se mu narodil bratr. Toť více méně vše. Trochu tento přístup připomíná fotografie manželské dvojice Bernda a Hilly Becherových, pro něž byla typická absolutní neangažovanost. Müllerová také nic nehodnotí; jen popisuje. Ne nadarmo se proto o ní mluví jako o „kronikářce všedního života v diktatuře.“

Výtky vůči románu mohou být podobné jako byly svého času výhrady vůči snímkům Becherových, tedy, že mají především dokumentární charakter. U Rozhoupaného dechu je to i díky specifickému jazykovému rejstříku autorky poněkud těžší tvrdit. Silně lyrizované popisy však v tomto případě působí oproti předchozím autorčiným knihám trochu nepatřičně. Možná je to záměr. Nic to ale nemění na faktu, že pro řadu čtenářů půjde o velmi rušivý moment. Díky chybějící dramatické lince navíc některé pasáže knihy působí natolik rozvláčně, až si člověk začne říkat, zda se daná skutečnost nedala popsat mnohem briskněji. Co je však horší, od počátku románu až do jeho konce mě neopustil dojem jisté neživé ilustrativnosti. Z knihy je prostě až moc cítit, že v ní Müllerová chtěla popsat nejrůznější aspekty života v pracovním táboře, což se jí povedlo takřka bezezbytku. Nakolik jde o umění, a nakolik spíše o dokument, těžko říci. Nejlépe, když si román sami přečtete…

Hodnocení:

S kritiky tvrdícími, že si Herta Müllerová vysloužila Nobelovu cenu za literaturu především za svou politickou angažovanost, lze bohužel do jisté míry souhlasit. Na Rozhoupaném dechu je to – vzhledem k ústřednímu tématu, jímž jsou sovětské pracovní tábory – víc než patrné. Na druhou stranu je na knize sympatické, že je napsaná bez jakéhokoli patosu, či snahy moralizovat. Závěry si má udělat sám čtenář.

Vydavatelství:
Mladá fronta

Rok:
2010

Překlad:
Radka Denemarková

72%

Pavel BestA