Kanadská autorka a laureátka Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroová se ve své nové povídkové sbírce Veřejná tajemství zaobírá ženským údělem. O něžném pohlaví píše citlivě a opravdově jako ve svých předešlých knihách.

Civilní psaní bez zbytečně patetických gest už k tvorbě Munroové patří. To důležité zůstávalo a zůstává pod povrchem, tak jak to dělával Ernest Hemingway. Stejně jako on popisuje obyčejné věci a lidi a čtenáři servíruje obrazy. Pravdivé, citlivé a zároveň syrové a bez rádoby dramatických výkřiků. Když se v úvodní povídce stane v jedné továrně smrtelná nehoda a to dokonce natolik tragická, že oběť přijde o hlavu, Munroová nešokuje a dramatickou situaci podá se stejným toném jakoby si hlavní hrdina šel koupit rohlík. Ale její smysl pro detaily a realitu čtenáře pořádně zasáhne. „Arthur přesto přikázal, aby pro doktora došli, soudil, že je to zapotřebí. Žádná smrt se bez něj neobejde. Tím se daly věci do pohybu. Doktor, pohřební služba, rakev, květiny, kněz,“ zazní v knize v souvislosti s tragickou nehodou. Právě továrna Doudových, kde k nehodě dojde, je pojítkem pro všech osm povídek. Kromě toho se příběhy až na výjimky odehrávají v městečku Carstairs v kanadském Ontariu. A všechny povídky se týkají žen. Ať už jde o ženy v manželství, vztazích či v rozpuku života. Hrdinky jsou z masa a kostí, se svými chybami a slabostmi.

Munroová opět nepoužívá žádné silné dějově nabité konflikty, o to více její poselství zafunguje. Poselství, že po světě běhá skutečně hodně žen s obyčejnými osudy, které zase tolik obyčejné nejsou. Autorka hází čtenáře zpravidla přímo do vody. To sice Munroová dělala vždy, teď ale ještě bezohledněji. Už po prvních pár větách máte v každé povídce pocit, jako kdybyste se ocitli u někoho v obýváku. Munroová to má vše dopředu pěkně promyšlené, a rozhodně nejde tvrdit, že prostě jen opsala skutečnost. Pouze z ní vytrhává to podstatné, které se zprvu tváří jako zcela banální. A i když zpočátku čtenář tápe, autorka postupně rozplétá tajemství, které každá povídka má. V některých případech jsou ale její příběhy hlavně záznamem o plynutí času. Konce jsou často otevřené, ne ovšem tak, aby si čtenář připadal podveden, ale spíše příjemně ukolébán, tak jak to bývá i v životě, kdy se nemůže jednoznačně říct, že vše skončilo happyendem.

Síla 86leté Alice Munroové je ve znalosti lidských charakterů. Ať už postavy mluví, myslí nebo jednají, vše je tak, jak má být. Sice o svých postavách řekne málo, ale zato opravdově a výstižně. Se slovy spisovatelka šetří. V dialozích řekne jen to nutné. Ani slovíčko navíc, co by se do úst postav nehodilo. I když se zdá, že vše je v povídkách nahodilé, Munroová moc dobře ví, jak své postavy staví. Vše tvoří zajímavou mozaiku. Člověk musí ale být trpělivý. Veřejná tajemství nedají nic zadarmo. Nejde o pohodové a odpočinkové čtení a čtenář se proto občas musí vracet k předešlým stránkám.

Hodnocení:

Soubor povídek od světoznámé kanadské autorky rozhodně nepatří mezi lehké oddechové čtení. Každé slovo je ve sbírce Veřejná tajemství trefné a dobře promyšlené. To hlavní nechává autorka skryté, aby si to čtenář sám našel. Munroová si prostě ne nadarmo vysloužila Nobelovu cenu za literaturu.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2017

Překlad:
Zuzana Mayerová

85%

Alžběta Bublanová