Světoznámý japonský autor Haruki Murakami, který se specializuje na spletité dějově nabité romány, nyní přichází s povídkovou sbírkou Muži, co nemají ženy. Jde o promyšlený celek skládající se ze sedmi povídek. A ve všech účinkují muži, kteří přišli o své osudové ženy. Soubor přitom nabízí pestrost mezilidských vztahů, nejde tedy jen o ty milostné, ale i platonické či přátelské.

I když hlavním tématem knihy jsou odchody žen, ať už z toho světa, nebo jen ze života konkrétního muže, autor nesklouzl k patosu a čtenáře tak nečekají srdceryvné emočně nabité scény, při kterých umírá žena svému muži v náruči. Tyto věci pojal Murakami civilněji. Nejen smrt milované ženy, ale i nedorozumění, odchody či nevěry; to vše je ve sbírce přítomné. „Kino z firmy neodešel proto, že by byl nespokojený s prací, ale v důsledku nečekaných manželských problémů. Zjistil totiž, že manželka má milostný poměr s jeho nejbližším kamarádem z firmy,“ dočítáme se v jednom z příběhu. Zajímavě si sedmašedesátiletý autor poradil se i závěry povídek, které jsou velmi jemně vypointované, a to zejména v případě druhé povídky s názvem Yesterday, kde opravdu dokázal vypíchnout to důležité. Konce příběhů vyznívají přirozeně, nenásilně a uvěřitelně. Pro někoho ale možná málo akčně, obzvlášť v případě otevřeného konce.

Velmi dobře je zvládnuta stavba jednotlivých povídek, jakož i konstrukce celé knihy. Povídky totiž tvoří celek, jde o předem promyšlené dílo. Kromě spojovacího tématu si autor dobře rozvrhnul, co v které povídce bude, aby se neopakoval, a to nejen dějově, ale i technikou psaní. Každý příběh je totiž trochu jinak sestaven. Murakamiho tvorba je velmi originální, pro niž je typický osobitý rukopis. A jak v předchozích knihách, tak i v této upřednostňuje slavný kjótský rodák určité motivy. Jedním z nich je hudba, kterou poslouchá nemalá část jeho postav. Zálibu má přitom většina z nich v klasice. V „Mužích, co nemají ženy“ se ale Murakamimu podařilo spojit literaturu a hudbu silněji a zároveň méně násilně, jak tomu někdy v předešlých románech bylo. Další zálibu našel v českém spisovateli Kafkovi a proto ve sbírce na jeho počest uveřejnil povídku s názvem Zamilovaný Samsa, kde se mu vtipně podařila přesmyčka a příběh nezačíná typicky: „Když se Řehoř Samsa jedno ráno probudil, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz“, ale probouzí se brouk a shledává, že je Řehořem Samsou.

Oproti tomu poslední povídku, podle níž je nazvaná celá kniha, lze považovat za nejslabší článek sbírky. Není totiž moc nápaditá. Působí jak prázdná slova spisovatele, který prostě za každou cenu chce něco říct. S tímto má Murakami obecně potíže. Občas zkrátka přemýšlí moc nahlas. Chce totiž světu něco sdělit, a tak to sděluje. A je mu jedno, že jeho postavy tím ztrácí na autentičnosti. Autorovy dialogy nemají tolik spád a chybí jim rozmanitost. Občas to vypadá, že skrz postav popouští příliš uzdu svým myšlenkovým pochodům. Murakami se zkrátka snaží být seriózní a uctivý a to mu nedovolí dialogy pořádně opepřit.

Hodnocení:

Povídková sbírka „Muži, co nemají ženy“ není jen sbírka nahodilých povídek, které by jen šly alespoň trochu k sobě, ale je to ucelené dílo. I v této knize je znát japonská houževnatost, kterou Murakami dobře popisuje v každém svém díle. Bohužel někdy jeho postavy vyznívají moc heroicky a dialogy působí nevěrohodně.

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2015

Překlad:
Klára Macúchová

68%

Alžběta Bublanová