Haruki Murakami se opět rozepsal. Jeho zatím poslední román Komturova smrt má přes sedm set stran. I přesto se čtenář v příběhu, který je oproti předešlým autorovým knihám spíše komornější, neztrácí.

Světoznámý japonský spisovatel má na kontě už řadu knih. Proslulý je zapeklitými příběhy, které nesou prvky nadpřirozena. I děj Komturovy smrti je bohatý na zápletky, sleduje ale jen mladého malíře, který vytváří portréty na zakázku, a ne více postav, jak je u kjótského rodáka obvyklé. Příběh přitom začíná a končí ve stejném bodě. Čtenář tedy tuší, jak jedna linie příběhu dopadne. Pak je tu ale ještě druhá, která se dotýká magického světa, ve kterém je možné vše. Román je nabitý metaforami, směřujícími k jednomu poselství. A sice, že svět je takový, jaký ho vidíme, a pod slupkou dřímá nespočet hypotéz, z nichž každá může být pravdivá. Tento fantaskní univerz se prolíná s kosmem, v němž žije malíř, s nímž se právě rozvádí jeho žena a on se s touto novou skutečností snaží vyrovnat.
Murakamiho styl má daleko k břitké úsečnosti. Jeho popisy jsou bohužel často za hranicí toho, na co jsme zvyklí u současných evropských spisovatelů. Letos už sedmdesátiletý autor se čtenářům rozhodně nepodbízí. Vše si pomalu osahává, důkladně popisuje a zdůvodňuje. Každá akce má svou logiku, kterou se vypravěč snaží najít. „Zpětně jsem sledoval vlákno svých vzpomínek, jako bych navíjel tenounkou niť,“ přemýšlí hlavní postava nad tím, kde už slyšela slovo komtur. Rozplétání myšlenek a hledání logiky ve všem je prostě Murakamiho specialita. Bohužel na úkor emocí, které jeho postavám chybí, což je škoda, protože si k nim pak čtenář hůře hledá cestu a těžko se s nimi ztotožní. Například v úseku, kdy hlavní hrdina spatří oživlou postavičku z obrazu, se opět rozehrává analytický rozbor, jak se tohle může stát. Emoční reakce na tak neobvyklou událost tam ale není.

Nicméně je potřeba tohle vše brát s rezervou a celou knihu vnímat jako právě namalovaný obraz, jako ideu, o které je v románu řeč. Tedy nesoustředit se na to, jestli je či není příběh pravděpodobný a jestli postavy reagují adekvátně a tak, jak jsme u lidí běžně zvyklí, ale rozklíčovat detaily jako motivy, kterými autor vyplňuje mozaiku toho, co chce sdělit. Tedy ani postavy ani děj nemají zobrazovat skutečnost podle pravděpodobnosti, ale vyskytují se tam jako zástupci autorových nezodpovězených otázek týkajících se nejen představy světa, ale i rodičovství, lásky a vnímání sebe samotného. A nebyl by to Murakami, kdyby do hry nezapojil i umění a úvahy nad tvorbou.

Hodnocení:

Murakamiho poslední román je plný symbolů, které dohromady tvoří obraz toho, co chce autor říct. Je to spleť otázek, na které si ale musí odpovědět především čtenář sám. Ani tady nechybí fantaskní svět a detaily typické pro spisovatelovo psaní.

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2018

Překlad:
Tomáš Jurkovič

76%

Alžběta Bublanová