Japonský spisovatel Haruki Murakami, který se psaní věnuje přes třicet let a má na svém kontě desítky knih, otevírá čtenáři ve svém nejnovějším díle Spisovatel jako povolání autorské soukromí. Formou psaných přednášek odkrývá nejen své začátky, ale vyjadřuje se i k tématům týkajícím se samotné literární tvorby.

Dílo rozdělené do několika kapitol, které se věnují vždy jinému tématu, sice žádné velké pojítko nemá, ale jedno poselství, které prochází celým dílem, by se přeci jen našlo. A sice autorův vzkaz, že on si coby spisovatel nepřipadá ničím nadpozemským. Psaní bere jako povolání, které ho baví, živí a ve kterém je dobrý. Odmítá zažité představy o tom, že spisovatel je rozháraný umělec, co čeká jen na políbení múzy. Podle něj musí dodržovat disciplínu a ve svém oboru se zdokonalovat. Tento formální přístup se ale do publikace o psaní moc nehodí. Občas to vypadá, že máme co do činění s mechanickou prací a ne uměleckou činností. Tento dojem navíc umocňují i těžkopádné formulace. „Nové generace mají pro psaní vlastní, nový materiál a z formy a váhy tohoto materiálu se zpětným výpočtem dá stanovit konfigurace a funkce vehicula, které ho nese. Ze vzájemné souvztažnosti pak vzniká literární dílo,“ vysvětluje, jak a kde podle něj spisovatelé čerpají témata.

I když Murakamiho formulace působí někdy velmi šroubovaně a těžko stravitelně, celé dílo nakonec jako nepochopitelné nevyznívá. Určitě i proto, že Murakami je spisovatel hodně upovídaný, a každou svoji myšlenku proto vysvětluje na více způsobů. Čtenáře bohužel takovýto postup zřejmě moc nenadchne a bude se nudit. Zkrátka a jednoduše Murakami svou knihu o psaní bere jako alternativu k živým přednáškám. Opomněl nicméně, že živé vystoupení nějaké ty řeči okolo snese, zatímco literární dílo nikoli. Naštěstí je tu autorova naprostá otevřenost v myšlenkách, které před čtenáře bez větší cenzury předestírá. Čtenář si díky tomu může připadat jako autorův spiklenec, jako někdo kdo sedí v lavici a právě Murakamiho poslouchá. Z knihy je cítit také autorova potřeba jednou provždy uvést na pravou míru spekulace o tom, co s sebou spisovatelská sláva přináší. Kromě rad, jak psát a poutavého příběhu, jak se k psaní dostal, se nejslavnější japonský literát současnosti v publikaci vypořádá také s negativní kritikou, jež se v minulosti na jeho díla čas od času snášela. S množstvím informací to ale zjevně přehnal. Chvílemi tak kniha působí jen jako dlouhá a vyčerpávající sebeobhajoba. Zcela opačného výsledku, než zamýšlel, dosáhnul Murakami v kapitole o literárních cenách. Velmi obšírně se v ní věnuje Akutagawově ceně, na kterou byl dvakrát nominován, ale ani jednou ji nedostal. Čtenáři se po přečtení několikastránkového mudrování totiž vůbec nechce věřit, že je zmiňovaná cena pro něj opravdu tak nepodstatná, jak tvrdí. Mimo jiné i proto, že jí věnuje tolik prostoru.

Murakami se každopádně svými zápisky otevřel čtenářům, prozradil pár svých autorských tajemství a pro lidi, co mají spisovatelské ambice, mohou být některé jeho rady prospěšné. Vyprávění nicméně chybí kontinuita. V jedné kapitole autor, jehož jméno je rok co rok zmiňováno v souvislosti s udílením Nobelovy ceny za literaturu, vypráví o svém divokém mládí, o podnikání, kdy si otevřel kavárnu a o počátcích své umělecké činnosti. Poté se ale věnuje diametrálně jiným tématům, čímž slibné vyprávění nadobro pohřbí. Absence návaznosti mohl zapříčinit způsob psaní. Jak sám autor přiznává, dílo vznikalo na etapy.

Hodnocení:

Murakamiho psané přednášky jsou možná v něčem inspirující, nicméně jako celek příliš neobstojí. V knize chybí cokoli výraznějšího, co by čtenáře mohlo pohltit a hnát ho v četbě dále. Autor se nám v ní představuje jako starý známý. Nic moc nového o sobě ani o psaní neprozrazuje.

Vydavatelství:
Odeon

Přeložil:
Tomáš Jurkovič

Rok:
2017

60%

Alžběta Bublanová