Na Klárově byl odhalen pomník s okřídleným lvem

Pražský Klárov zdobí další nepovedené umělecké dílo. Včera odpoledne zde byl totiž za účasti několika veteránů a vnuka Winstona Churchilla odhalen památník připomínající hrdinství československých letců.

Přestože jedno hezké české přísloví tvrdí, že darovanému koni by se neměl za žádných okolností zkoumat chrup, ne vždy je dobré se jím řídit. Obzvláště ne, pokud si sám dárce vybere místo, kam chce svůj nevkusný prezent umístit. S nápadem na vznik pomníku přišla během loňského roku nepočetná britská komunita žijící v České republice v čele s Euanem Edworthym. „Tehdy jsme diskutovali s historiky přínos československých pilotů, kteří sloužili v RAF. A díky této konverzaci jsme si uvědomili, že jsme nikdy České republice ani Slovensku nedali žádný dárek. A tak jsme si řekli, že by byl skvělý nápad, kdybychom získali peníze a vytvořili tento památník,“ nechal se Edworthy slyšet krátce po odhalení skulptury.

Problém však netkví v samotné myšlence, ta je chvályhodná, ale v jejím provedení. Přestože se iniciátor akce původně obával, že sehnat potřebné peníze na vznik pomníku bude malý oříšek, kýžené 3,3 miliony korun se mu nakonec podařilo od členů tuzemské britské komunity a jejich spolků získat až neuvěřitelně snadno a rychle – za pouhé tři měsíce. Pak ale přišla první zásadní chyba – práce na památníku totiž byly svěřeny do rukou druhořadého britského sochaře Colina Spoffortha. Ten totiž do dnešního dne vytvořil již pěknou řádku impozantně odporných veřejných realizací v čele s trojicí soch pro Manchester, od podbízivého sousoší s názvem Duše New Orleans, přes šlachovitého Běžce, který má ve tváři podivný, notně poděšený výraz, až po kýčovitou kašnu Tří Venuší.

Výsledek se tedy dal dopředu očekávat. Skoro se obávám, že takhle nějak si pan Edworthy pomník československých letců představoval. Při pohledu na Spofforthovy starší práce, je dokonce nutné poznamenat, že jde zatím o jeho suverénně nejlepší práci. Nic to však nemění na tom, že je přesto otřesná. Ty předcházející jsou prostě jen ještě horší. Samotný památník je sice dosti rozměrný, tvoří ho betonový podstavec pokrytý českou žulou, který je zboku pobitý pláty a nýty, takže připomíná letadlo, socha okřídleného lva na něm je ale relativně malá. Má pouhé dva metry, takže se na něm trochu ztrácí. O moderních trendech v současném sochařství, respektive o vývoji, jímž sochařství prošlo za posledních sto padesát let, zřejmě autor neví nic a tvrdošíjně dál tvoří rádoby realisticky. Ani to se mu ale příliš nedaří. Přestože má lev otevřenou tlamu a chystá se pravděpodobně zařvat, vypadá to spíš, jako by ho něco lechtalo pod nosem a on si právě kýchnul. Zdálky navíc díky zdvižené noze skulptura vyvolává dojem, že ji lev má poraněnou a právě si ji olizuje.

Proti záměru umístit nevkusný pomník do historického centra Prahy se před časem postavili magistrátní památkáři. Jak už je ale v českých luzích a hájích bohužel zvykem, názor odborníků nikoho příliš nezajímal a tak si nakonec stavební odbor Prahy 1 prosadil, že lev na Klárově stát bude. Je tedy otázkou, zda vůbec nějaké památkáře potřebujeme, když jejich názor ve výsledku nikoho nezajímá a hlavně nezavazuje. Obzvláště mě v této souvislosti pobavilo vyjádření Euana Edworthyho, který prohlásil, že památkářům rozumí. „Každý máme své názory a my tyto názory respektujeme, i když s nimi třeba nesouhlasíme,“ nechal se slyšet. Pomník však přesto nechal zhotovit a umístit na Klárov. Situace je o to horší, že na náměstí už jeden nepodařený monument stojí. Jde o zvlněnou bronzovou vlajku od Vladimíra Preclíka, kterou David Černý před časem trefně přirovnal ke stočenému lejnu. Centrum našeho hlavního města by si snad zasloužilo něco lepšího. Když už ne přímo sochy od těch nejlepších světových sochařů jakými jsou Richard Serra, Fernando Botero, Richard Deacon, nebo Anish Kapoor, pak alespoň těch nejlepších tuzemských, jak tomu kdysi bývalo. V Praze by navíc měly v dohledné době vyrůst další umělecky velmi sporné pomníky, ale o těch snad raději až příště, v jiném článku…

Jan Perniš