Jak uctít heroizovanou osobnost našich novodobých dějin, s patřičnou úctou a pokorou, nebo svérázně a s nadsázkou? V Divadle Na zábradlí se tvůrčí tým rozhodl pro druhou alternativu, jež vyžaduje především notnou dávku odvahy a také sebevědomí.

Představení Velvet Havel, jenž netradiční formou pojednává o životních peripetiích našeho prvního porevolučního prezidenta, mají zájemci možnost zhlédnout od 2. května. „Pracujeme s absurdními prvky, s parodií. Chtěli jsme ironicky komentovat jeho ikoničnost a mediální obraz,“ přiznává režisér Jan Frič. Tímto tvrzením je nejspíše myšleno prezentovat ikonu porevoluční demokracie jako neodolatelného svůdce, hloubavého filozofa a muže s vizáží Elvise Presleyho, který poskakuje po pódiu, hraje na kytaru a zpívá protestsongy, ale i country, či neohrabaně rapuje. Autoři inscenace hrdě prohlašují, že se jedná o kabaretní představení. Sám režisér k tomu podotýká: „Má se jednat o svéráznou poctu absurdnímu dramatikovi a politikovi. Dotýkáme se sice i kontroverzních detailů z jeho života, ale měl by to být pouze úsměvný komentář těchto skutečností, žádná polemika. Smysl pro ironii, smysl pro to udělat si ze sebe legraci byl Havlovi vlastní, a snažíme se s tímto pracovat.“

Otázkou ale zůstává, zda by se zesnulý Havel s touto hrou skutečně ztotožnil. Nejde tak ani o kontroverzní pojetí, jako spíše o nudnost a nijakost celé inscenace. Havel, který byl právem považován za vynikajícího dramatika, by zřejmě nad ztvárněním jeho vlastního a dlužno podotknout, že i velmi neobyčejného života plného osudových setkání a nečekaných zvratů, zaplakal. Dějová linie je totiž prakticky nulová – představení ve výsledku připomíná spíš jakýsi bezkrevný slepenec střípků a miniatur, než cokoli jiného. Inscenaci jednoznačně chybí logičnost a postupně se tak proměňuje v druhořadou hudební show s několika málo vtipnými dialogy.

V hlavě leckterého diváka může také vyvstat oprávněná otázka, proč je hra o Havlovi vlastně pojata jako muzikál? Podle slov autora projektu, Miloše Orsona Štědroně je tomu tak záměrně. „Živá hudba umožňuje velkou stylizaci a havlovské téma se podle mě ani jinak zpracovat nedá. Proto může Václav Havel zpívat protestsongy, country i rapovat,“ míní Štědroň. Bohužel je v dnešní době diváky více než klasická činohra žádanější muzikál. Proto se i malá divadla urputně snaží uvádět i tento žánr – samozřejmě pod hlavičkou takzvané hudební komedie. Takto můžeme brzy očekávat další a další hudební ztvárnění o životě zemřelých osobností, do kterých si můžeme rýpnout, když už jsou těmi nebožtíky. Upřímně se kupříkladu těším, až některé pražské divadlo uvede muzikál o Ivetě Bartošové a jejích životních peripetiích.

Moderním trendem je chodit do divadel za zábavou a celkovým vypnutím. Mnoho tuzemských návštěvníků bude určitě z této plejády trapnosti nadšeno. Budiž to autorům odpuštěno. Co už však odpustit nelze, jsou rozporuplné herecké výkony. Hned na začátku představení pronáší nad zesnulým Havlem několikaminutový a kupodivu i vtipný dialog strýček Miloš Havel, kterého představuje Petr Jeništa. Entréé je to působivé a člověka navnadí, že i zbytek představení by se mohl nést v podobném duchu. To se ještě umocní, když se na scéně objeví Marie Spurná, která nejen vtipnými dialogy, ale každým gestem a mimikou připomíná osobu zesnulé Olgy Havlové. Jeništa a Spurná si pak udržují glanc až do konce představení. S osobou samotného Václava Havla v podání Miroslava Königa, či jeho múzy, kterou představuje Anežka Kubátová je to již výrazně horší. Herecké výkony obou zmíněných jsou jedním slovem tristní a na divadelních prknech by se vůbec objevovat neměly. Neumí totiž intonovat, ani pracovat s gesty a mimikou.

Všechny postavy pak mají v inscenaci i několik songů (když už máme v divadle ten muzikál). Pokud ale mám zpívat – tak to musím alespoň trochu umět. V případě Miroslava Königa se však zpěv mění v žalostné vřískání, které diváky jen „tahá za uši“. Rozporuplně pak může působit i symbolické cinkání klíči a zpěv textu: „Pravda a láska, jen když se chlastá“.

Hodnocení:

Pomineme-li značně kontroverzní nastínění osobnosti Václava Havla, jeho přirovnání k Elvisovi, či k drsnému rapperovi a svůdníkovi, je hře nutné vyčíst nelogičnost a bezdějovost. V neposlední řadě pak musíme zmínit herecké a pěvecké (ne)výkony Miroslava Königa a Anežky Kubátové – kteří jako jedni z hlavních aktérů táhnou již tak dosti nepovedené představení ještě více do hlubin trapnosti. Co naopak zaslouží uznání, je divadelní scéna navržená Davidem Černým a také fakt, že hra trvá okolo 90 minut – naštěstí.

20%

Markéta Texlerová