Je dost možné, že Vám někdo do interkomu oznámí, že Dick Laurent je mrtvý a na prahu vašeho domu Vám nechá nahrávku Kołysanki polských svérázů Lux Occulta.

Je osm hodin a k nástupišti přijíždí oprýskaný rychlík, který uprostřed srdce místního nádraží nezastavuje, ale projíždí dál do šedivé krajiny. V okenních tabulích cestovních vozů se zrcadlí a míhá krajina tvořená záhyby starého a prachem nasyceného perského koberce. Na něm se nachází jezero cigaretového popela, kolem něhož železniční trať ubíhá a čas od času k tomuto jezeru chodí plnit své tužby drobná myš se závislostí na nikotinu. K ní dospěla dost možná během let strávených na univerzitě a ve výzkumném ústavu, nebo jen sdílením životního prostoru makrosvěta v okolí místní tratě, kde cigaretový kouř mocně prostupuje univerzem a barví již nenávratně zašlé závěsy.

Kromě produktů nedokonalého spalování tabáku se pokojem vznáší i pár dalších prapodivných předmětů, z nichž hned několik z nich můžeme směle označit za neidentifikovatelné létající objekty. Míra jejich neidentifikovatelnosti je však dána pouze jejich abstraktností, jelikož pojmenovat je můžeme poměrně snadno. Jsou to totiž vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy se pokojem rozlévala temnota vtepaná do lehce nadprůměrných black metalových děl Forever Alone, Immortal a Dyinysos. Pokud byly výše zmíněné vzpomínky spíše vybledlé a ovlivněné četností jejich oživování, pak v případě vrcholně atmosferického black metalového díla My Guardian Anger dostávají konkrétní obrysy jednoho z nejlepších děl v tomto ranku a v případě dalšího reliktu dob nedávno minulých, famózního avantgardního opusu The Mother and the Enemy, pak jednoho z nejlepších alb v historii celého metalového žánru. Geniální propletenec technického metalu (death/black), industrialu, jazzu, ambientu, temné elektroniky a trip-hopu je i po třinácti letech stále svěží a neztratil nic ze své přitažlivosti. Po těchto konkrétních vzpomínkách zeje dál velká propast, která sice může být spojená i s oním návykem na nikotinu a dalších psychoaktivních drogách, ale její hlavní příčinou je upadnutí formace do stavu nečinnosti.Ve chvíli kdy se zdálo, že těmto Polákům již dávno odezněly poslední tóny funebrálního marše, sama Lux Occulta přichází se sbírkou ukolébavek Kołysanki, takže se místo hudby pro nehybné hraje hudba ke znehybnění.

Ze souhrnu čerstvých dojmů vznášejících se v houštině vzpomínek lze vyvodit hned několik faktů, pomocí nichž lze současnou kolekci Lux Occulta výstižně popsat. Charakter Kołysanki je tak možné nastínit konstatováním, že ačkoli se formace oproti minulé řadové nahrávce výrazně hudebně posunula, tak se nejedná o posun nelogický a od The Mother and the Enemy se k novince vine sice tenké, ale přesto silné pavučinové vlákno. Onen posun je patrný zejména v tom, že zatímco v minulosti prorůstaly nemetalové styly metalovým základem jako houbová vlákna dřevokazných hub svým hostitelem v rozích popisovaného pokoje, tak tentokrát se už zcela osamostatnily a vytvořily mohutnou plodnici, která metal zcela pohltila a ze současné hudby Lux Occulta ho úplně odstranila (své metalové choutky Wacław Kiełtyka mimochodem stále úspěšně ventiluje prostřednictvím drtičů Decapitated). Aktuální hudební tvář kapely je zdařilou syntézou elektroniky, jazzu, folklórní hudby našich severních sousedů, ambientu a rocku, v níž se funkčně pojí elektronické plochy a nástroje s těmi akustickými, které třímají jak samotní členové kapely (hojně využívaný akordeon Wacławem Kiełtykou či akustická kytara), tak i přizvaní hosté (housle, trubka). Vše se stejně jako ony vzpomínky vynořuje zcela nelineárně a nekontinuálně a v hudbě se tak pojí tradice staré několik stovek let s víceméně současnou hudbou, přičemž výsledkem je pestrá avantgardní směs.

Hojné využití akordeonu, začlení partů hostujících hudebníků, pěvecké linky přizvaných vokalistek, textová složka v polském jazyce se záblesky francouzštiny, nebo vzájemné prolínání a koexistence jednotlivých a mnohdy zdánlivě nesourodých hudebních žánrů dodává desce na jedinečnosti. Byť se totiž některé momenty mohou při vytržení z kontextu celé desky jevit trochu povědomě a nepůvodně (či spíše mohou odkazovat na zdroje své inspirace), pak v celkovém obrazu nahrávky přispívají k její specifičnosti. Nakonec je nutné poupravit i výše zmíněnou analogii o hudbě pro nehybné a hudbě ke znehybnění, jelikož je deska rámována specifickou ukolébavkou Dymy na jedné straně a nádhernou avantgardně laděnou elegií Bądź miłościw na straně druhé.

Hodnocení:

Kołysanki jistě tolik nepřekvapí ty, kteří mají dopodrobna naposlouchanou předchozí nahrávku The Mother and the Enemy, která je pro mne sice i nadále nejlepší (částečně i dílem silné nostalgie) nahrávkou Lux Occulta, ale novinka je stejně jako taková My Guardian Anger výstavní skříní soudobé polské hudby. Vyjma těch ortodoxních metalových příznivců je tak nová nahrávka nepochybně určená všem starým fanouškům kapely a posluchačům, kteří hledají kvalitní a netradiční hudbu. Ovšem pozor, z desky sálá jakýsi vnitřní neklid a specifická atmosféra, která Vás možná přinutí vytvářet si zvláštní a hloupé smyšlené příběhy o imaginárních bytech v sousedním Polsku, nebo… nebo dílem styčných ploch se vstřebáváním filmů jednoho známého amerického surrealisty (jehož jméno zde snad není třeba uvádět, že?) nakonec do interkomu svého bytu oznámit, že Dick Laurent je mrtvý a nechat na prahu nahrávku Kołysanki.

Rok vydání:
2014

Vydavatelství:
Trzecie Ucho

Seznam skladeb:
Dymy
Samuel wraca do domu
Mieczów siedem
Serca tu mają tylko dzwony
Sen jest lżejszy od powietrza
Karawanem Fiat
Bieluń i chryzantemy
Bądź miłościw

90%

-jt-