Petr Nikl si hraje v Písku s pískem

Interaktivní výstava Petra Nikla Play, která po mnoha zastávkách zakotvila letos v létě i v jihočeském Písku, se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Je proto namístě bilancovat. Povedla se? A komu byla vlastně určená, dětem nebo dospělým?

Fontána libosti, obří dřevěné kolo vyluzující zvuky podle toho, jak se na něj šlape, či harfa s imaginárními strunami, to vše je od poloviny letošního května k vidění v písecké Sladovně. Autorem interaktivní výstavy, jejíž podstatou jsou hrátky s papírem, světlem i zvukem, a jež bude krášlit zdejší prostory až do poslední srpnové neděle, je bývalý člen skupiny Tvrdohlaví, dvaapadesátiletý český malíř Petr Nikl. Nejde přitom o samostatnou expozici, ale o součást megalomanského projektu Orbis Pictus Jiřího a Radany Waldových, který po světě navštívilo už 2,6 milionu lidí, a jež odstartoval ve francouzské metropoli Paříži. Autorem bizarních objektů není jen Petr Nikl, ale dalších deset umělců, mimo jiné i člen skupiny Tata Bojs Milan Cais, který Play obohatil o magnetický stůl a hudební nástroj podobný kalimbě.

Každé ze tří pater Sladovny hostí vždy jednu část expozice. Vstoupíte-li do prvního, budete mít pocit, že se nacházíte v dílně Edwarda Kelleyeho, nebo jiného slovutného alchymisty z doby císaře Rudolfa II. Rozlehlá místnost je totiž zatemněná, po stěnách přebíhají světelné cákance barev a prostorem se line směsice roztodivných zvuků. Všechny exponáty připomínající svým vzhledem první raně renesanční vynálezy jsou interaktivní, což znamená, že si je můžete bez ostychu vyzkoušet; dokonce se to od vás očekává. Ve Fontáně libosti si zařádíte se světlem a vodou, o kousek dál pak wc zvonem rozezvučíte ocelové píšťaly, a zasednete-li k harfě beze strun, podaří se vám prsty přejíždějícími naprázdno vzduchem, vyloudit z ní krátkou árii. Janu Ámosi Komenskému, po jehož učebnici je projekt pojmenován, by se výstava určitě zamlouvala. Petr Nikl je na ní zastoupen deskou posypanou bílým pískem, do něhož můžete kreslit a před sebou sledovat výsledek svého snažení.

„Baví mě interaktivní projekty, které jsou pro všechny smysly. Atmosféru vždy určí to, jak jsou lidé naladěni, obsah si vlastně vytvářejí sami,“ nechal se slyšet autor při zahájení expozice. K více či méně sofistikovaným hrám, hračkám a hejblatům má přitom Nikl blíž než většina jiných lidí. Jeho maminkou totiž byla významná česká designérka Libuše Niklová, která během života vytvořila bezpočet neobvyklých předmětů pro děti, včetně dnes již legendárního kocoura s harmonikovým tělem. Nikl na ní v tomto směru navazuje vydáváním autorských pohádek. Za jednu z nich (Záhádky) si dokonce v roce 2008 odnesl Magnesii Literu. Přednedávnem navíc na pulty českých knihkupectví dorazila publikace s názvem Divňáci z Ňjůjorku.

Zatímco první patro písecké Sladovny tone v příjemném šerosvitu, to druhé je naopak zalité světlem. Věnované je především hudbě, i když tento termín není asi úplně na místě. To, co se odtud line, má totiž s muzikou jen pramálo společného, vlastně jde jen o série kakofonních zvuků. Nástroje jsou tu opět roztodivné, od alikvotního motýla, přes repetitor, až po trubku nazvanou chřestýš, která obsahuje pistáciové oříšky, a jež šustí jako plazící se had. Jednoduchý optický klam pak zprostředkovává křeslo podobné tomu, do něhož si člověk sedá u zubaře, a před nímž je umístěné lehce zdeformované zvětšovací sklo, které vaši tvář promění v rozšklebenou masku. Zábavy si tady ale tolik neužijete. Hudební zařízení se totiž dost rychle vyčerpají a ztratí záhy své kouzlo. Třetí patro pak nabízí jen tvůrčí výtvarnou dílnu, jež staví na fenoménu knihy, a v níž můžete prostřednictvím kovového válce přispět svou troškou do takzvané Nekonečné zprávy.

Přestože od dob Marcela Duchampa může být za umění považováno takřka cokoli, včetně obráceného pisoáru, bizarní instrumenty roztroušené po prostorách písecké Sladovny jimi přesto nejsou. Jestliže jsme v úvodu přirovnali vzhled prvního patra k laboratoři Edwarda Kelleyeho, pak jednotlivé předměty, které si zde návštěvníci mohou prohlédnout a otestovat, mají nejblíže k objektům z Rudolfova slavného kabinetu kuriozit. U nich také můžeme jen těžko hovořit o nějaké převratné umělecké hodnotě, přesto svojí fantaskností asi nikdy nepřestanou lidi přitahovat. Podobně fascinující je i výstava Play. Nejde však o přehlídku uměleckých děl, jak se někde dočteme, ale nápaditých hraček. A hrát by si měly především děti a ne dospělí. Těm už je vyhrazeno něco jiného…

Pavel Besta