Snaha o převod literárního díla do filmové, či divadelní podoby je vždy ošemetná věc, zvláště pokud se jedná o knihu, která je postavená na překrásné jazykové zvukomalbě, jako je tomu v případě Vančurovy Markety Lazarové.

V roce 1967 se podařilo Františku Vláčilovi jakožto režiséru stejnojmenného filmu nastínit obraz krutého středověku, dojemného milostného příběhu a zároveň jako scénáristovi zachovat v dialozích i archaičnost českého jazyka. Přičteme-li k tomu podmanivou hudbu Františka Lišky, kameru Bedřicha Baťky a samozřejmě vynikající herecké obsazení v čele s dechberoucím Josefem Kemrem, vychází nám z toho historická balada právem označovaná za nejlepší české filmové dílo. Přetavit takto náročnou literární předlohu ve film není nijak snadné, natožpak snažit se převést ji na divadelní prkna. Posledním takovýmto pokusem je počin režiséra Pavla Kheka, který Marketu zinscenoval v pražském divadle ABC.

Dle tvrzení režiséra byla „více než okopírování Vláčilova filmu snaha inspirovat se původní knižní předlohou a zachovat tak výjimečnou Vančurovu básnickost“. Častým nešvarem divadelních režisérů je v poslední době bohužel úsilí vmáčknout trochu té moderny i do historických děl. Pomineme-li Mikolášovy tetované paže (přeci si herec nenechá kvůli hře zbrousit kůži), spočine náš zrak na latexovém úboru Kozlíkovy dcery Alexandry, připomínající více barovou společnici než středověkou divu. Nutno ovšem podotknout, že drobné výtky ke kostýmům zcela překryjí promyšleně sestavené kulisy do poloobloukového lešení umožňujícího zobrazovat děj hned v několika liniích. Střed scény je pak pro autentičnost příběhu zasypán štěrkem a prodloužen o dřevěné palety, na něž v několika dramatických scénách vstupují herci a dostávají se tak blíže k divákům.

Příběh o lásce a nenávisti nás zavádí mezi dva znepřátelené loupežnické rody, které zároveň bojují proti královským vojskům. Ústřední postavou je mladá dívka Marketa, dcera Lazarova, která se chystá zaslíbit Kristu, aby tak vykoupila otcovy spáchané hříchy. Násilím ji však odvleče a znásilní Mikoláš, nejstarší Kozlíkův syn, do něhož se dívka poté zamiluje a vytvoří se mezi nimi silné pouto, láska, o kterou však Marketa záhy tragicky přijde. V souběžné linii se pak promítá další zapovězený milostný příběh Kozlíkovy dcery Alexandry a německého zajatce Kristiana. Ten, kdo nečetl ani neviděl filmový přepis Markety Lazarové, může z divadelního ztvárnění jen těžko pochopit, co se před ním vlastně odehrává. Možná proto vsadil režisér Khek na jistotu. Jednotlivé postavy totiž vystupují čas od času ze svých rolí a blíže nám popisují příběh do mikrofonů. Díky tomu plynule posouvají diváky dějem a recitací Vančurových slov, tak alespoň zčásti zachovávají slavnou literární předlohu. Tato varianta může být ideální pro ty, kteří Marketu nikdy nečetli a neviděli, kupříkladu pro školní zájezdy. Na znalce však mohou jednotlivé výstupy s recitálem působit naopak negativně.

I herecké výkony jsou taktéž diskutabilní. Veronice Kubařové, jakožto Marketě se na jednu stranu nedá upřít urputná snaha o ztvárnění přerodu mladé dívky v dospělou ženu, avšak místy její herecké úsilí pokulhává, především v napodobení nářku, mdlob, či milostných scén, které jsou stejně jako výjevy bojů dvou znepřátelených rodů až nepatřičně teatrální. Většina výstupů je pojata jako pouhé naznačení pohybu a bohužel tak nepůsobí vždy autenticky.

Hodnocení:

Marketa Lazarová byla velkým divadelním očekáváním loňského podzimu a troufám si říci, pro mnohé diváky byla a je bohužel i velkým zklamáním. Tvůrcům samozřejmě nelze upřít úpornou snahu o vpravení Vančurovy květnaté mluvy do inscenace, avšak odbíhání hlavních postav uprostřed děje k mikrofonům a pronášení monologů pro leckoho působí jako velmi rušivý element. Místy nedotažené herecké výkony pak kvalitě taktéž ubírají. Nejnovější pojetí Markéty Lazarové si však bezpochyby své diváky i tak zřejmě najde.

36%

Markéta Texlerová