Nové představení Depresivních dětí připomíná dokument

Luxusní dramaturgické a dramatické nápady. Přesněji tvorbu Jakuba Čermáka pojmenovat zřejmě nelze. Poslední inscenace z dílny jeho Depresivních dětí toužících po penězích opět zasazuje ránu profesionálním divadlům. „Můj dům, můj hrad“ je ztělesněním všeho skutečného, co jsme kdy od divadla chtěli, potřebovali nebo očekávali.

Ve srovnání s ostatními inscenacemi tohoto souboru se „Můj dům, můj hrad“ vyznačuje výrazovým minimalismem a podobá se (společně s předchozí scénickou realizací – „Milostným dopisem ženě, kterou nemilujeme“) už spíše dokumentárnímu divadlu. Díky zázemí prostoru ve Švehlových kolejí na pražském Žižkově pomalu Depresivní děti opouštějí formu site specific a vytvářejí stále častěji sociálně-divadelní happening. „Můj dům, můj hrad“ je na první pohled pamflet o smutném, sobeckém a odcizeném světě, do kterého jsme uvrženi a ve kterém musíme žít. Ve spodních proudech ale tušíme odkrývání jiných témat – existuje něco cennějšího, než osobní intimita? Jak nakládat s jejím sdílením? Potenciál tohoto uměleckého gangu se s každou sezónou zvyšuje. Vždy inteligentně promyšlená stavba představení, vytříbená estetika, velkorysá spolupráce s diváky, brilantní herecká souhra a dobře zvolená témata, předkládaná se sarkastickým humorem, to je bez nadsázky posouvá mezi nejlepší soudobé české divadelní projekty. Pod škraboškou zvrácenosti, revuálnosti a travestie ukrývají nejupřímnější touhu po zkoumání lidských emocí. Oplývají tolerancí, úctou k životu i empatií. Schopnost překvapit je jednou z nejsilnějších stránek souboru.

Sdružení Depresivní děti touží po penězích vzniklo v roce 2004. V jeho čele stojí Jakub Čermák, zajímavá osobnost českého divadla – režisér, scénárista, herec a hybná síla souboru. První výraznější představení souboru Loni v Marienbadu made in Czechoslovakia si okamžitě získalo publikum svým ironickým odkazem na porovnání poetiky Francouzské nové vlny s českou rekreační ROH realitou. Následovala úspěšná inscenace Věc Makropulos, umístěná tentokrát do modelingového prostředí, agresivně toužícím po nesmrtelném mládí. V další hře se soubor zabývá sadomasochismem současného systému, kdy na pozadí Pasoliniho filmového scénáře Saló aneb 120 dnů Sodomy přirovnává nacistickou zvůli k mnohdy neméně bezohlednému chování dnešních firem ke svým zaměstnancům. Čermákova parketa se dá nazvat přibližně jako sociálně-divadelní happening. Autor obvykle spolupracuje s herci Viktorem Filipem, Jiřím Ratajíkem, Barborou Šupovou, Veronikou Maxovou, Barborou Mitošinkovou, nebo Josefem Hervertem.

Krátká hříčka „Můj dům, můj hrad“ je spíš divadelní anekdota. Skládá se z několika úseků, při kterých soubor zkoumá chování obyvatel jednoho domu. Přemýšlíme ale o nich, nebo spíše o sobě, když se na scéně řeší zveřejnění soukromých fotografií, jejich zneužitelnost, právo na osobní prostor, právo na anonymitu nebo míra schopnosti spolupráce? Zúčastnit se divadelní konference „Můj dům, můj hrad“ znamená zažít intenzivní směs zábavy a porozumění. Uvolněné herecké výkony napomáhají k vytvoření důvěrné atmosféry, ve které je najednou krásné a bezpečné odhalovat vlastní nitro. Osvobozující zážitek. Herci jdou s kůží na trh ještě více než v předchozích inscenacích. Jaké máte pocity při odhalovaní vlastního tajemství? Depresivní děti formát reality show evidentně baví.

Jaroslava Šimáková