Tam, kde se violoncello nebo housle setkávají v komorní rovině s klavírem, si musí tvůrce dát veliký pozor, aby nesklouzl k tesknému kýči. Je si toho ale trojice světově proslulých skladatelů a pianistů vědomá?

Krátkým EP nahrávkám většinou při recenzování nedáváme prostor. Musí jít o něco silného. Na limitovaném albu Transcendentalism si tři významní skladatelé, kteří nedávno dovršili čtyřicet let, a kteří pocházejí každý z jiného cípu světa (Dustin J. O’Halloran ze Spojených států, Jóhann Jóhannsson z Islandu a Volker Bertelmann alias Hauschka z Německa) rozdělili každý po dvou skladbách, z toho jednu nahrávku z živého vystoupení v rámci jejich společné tour. Každý je odlišitelný od těch dvou zbylých, přesto tvoří symbiotickou skupinu.

První tři, tedy studiové nahrávky směřují za citlivé komunikace smyčců violoncella, houslí a klavíru vypravěčským jazykem od osobní zpovědi až k umírněné Jóhannssonově velkoleposti. Nejde jen o táhlé tóny a pečlivě rozfázované úhozy. Zvuk využívá krásu akustických nástrojů, a tak kontakt prstů s klaviaturou nedoprovází jen následný tón, ale i zachycení zvuku samotného mechanického úhozu. Možná jde o drobnost, ale právě tyto drobnosti jsou nedocenitelným oživením a oproštěním od mechanické dokonalosti. Pokud můžeme zaznamenat prvky elektroniky, jde spíše o pozpátku znějící ozvěny nebo letmé dozvuky, mnohdy ale navíc vyvolané nečekanými možnostmi akustických nástrojů. Hauschkova kompozice Spark je toho velkým důkazem: průměrný posluchač může často pouze hádat, kdy a jestli vůbec si pomohl syntetickým zvukem.

Tam, kde O’Halloran staví převážně na osobitosti klavíru a Hauschka na okouzlující souhře mnoha zvuků, Jóhann Jóhannsson kontruje souzvuky smyčcových ploch houslí a výrazným violoncellem. Dobrým příkladem je toho podzimní a snová skladba Glima. Kýč ani v tomto případě nenachází své místo. Tři následující záznamy živého vystoupení jsou skladby standardnější struktury. Plynou přirozeně a stejně jako ty předchozí nejsou nijak posluchačsky náročné. Vysoká hudba v mezích ustupuje posluchačské přívětivosti. I zde je Dustin O’Halloran z celého tria nejkomornější a na tóny skoupý, Hauschka povolný experimentálnímu využití elektroniky a nečekaných akustických souzvuků a Jóhann Jóhannsson velkolepému projevu blízký. Nezapře se v něm práce pro filmové soundtracky. Naštěstí bez pro ně typické patetičnosti.

Spojení těchto tří persón lehce osciluje a tím přináší krátký, ale velice příjemný poslech s gradací postavenou na přirozených rysech tvorby každého. Virtuozitu zde neprezentuje složitost, ale barvitý zážitek na poměrně minimalistickém hřišti. Hřišti do pohody i nepohody.

Hodnocení:

Na příliš krátkém albu Transendentalism můžeme vnímat ozvěny společné tour tří osobitých umělců. Jejich spolupráce staví na drobných rozdílech, které dodávají albu lehce opomenutelný progres. Stejně opomenutelný jako mnoho drobnůstek, které zkrášlují poměrně banální kompozice. Za touto tvorbou je překrásný klid a elegantní imaginace. Transcendentalism je správně zvolený název. Snadno nepostřehnutelný přesah běžného, i tak by se dal chápat.

Rok vydání:
2012

Vydavatelství:
Fatcat Records

80%

Jaromír Mára