Odešel Jiří Hubač

Těžko se píše o smrti toho, kdo o ní sám celý život psal. S úctou a respektem k životu pak čteme tyto řádky a snažíme se zapomenout na vlastní zranitelnost. Jiří Hubač miloval život a pokládal ho za nejlepší inspiraci ke své práci.

Jásal a obdivoval každý detail, kterého si předtím nevšimnul, nespěchal. V mládí mu zachránil život penicilín. Tedy, byla to jeho maminka, která díky své víře a lásce sepsala dopis, ve kterém prosila o pomoc. Díky tomu přežil, přehodnotil hierarchii svých hodnot a také začal psát fejetony. Humorem a nadsázkou při své skromnosti nešetřil. A žena, která z Ameriky poslala jeho mamince nejčistší formu penicilínu, poté, co obdržela jeho dopis a fotografii mu mezitím domluvila kariéru v Hollywoodu.

Jeho cesta však vedla na Barrandov, kde působil jako dramaturg a poté dále jako scénárista na volné noze. Jiří Hubač patřil k nejuznávanějším autorům původní televizní tvorby. Vážil si diváka a hleděl si toho, aby jeho práce měla smysl. Psal divadelní hry i scénáře k filmům. Rád si vybíral herce pro konkrétní role. Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová i Jiřina Jirásková, hráli v jeho filmech v rolích napsané tzv. na tělo. Cítil zodpovědnost za to, jak vykreslí psychologii jednotlivých postav a vůbec si uvědomoval, jak křehká je problematika mezilidských vztahů. Měl rád hlubší psychologii, ale brzy zjistil, že tu diváci nepřijímají. Možná snad ještě v seriálu Sanitka. Obecně však považoval seriály za pseudorealitu, zjednodušený život, který má diváka odtrhnout od jeho vlastního, přičemž je mu neustále naznačováno, aby se díval i na příští díl.

Jistá je v životě pouze smrt. Jsme si v ní všichni rovni. Teprve ona nám poodhalí pravou podstatu života, kterou se ve svých dílech snažili zachytit snad všichni umělci. Pan Hubač si jí byl vědom a při hlubším ponoření do jeho příběhů ji můžeme pocítit. To ale především také díky hercům, kteří svoji práci považují za vášeň, poslání a osud. Takové herce měl rád a uznával. Jeho dílo je důkazem, jak miloval a intenzivně prožíval svůj život i ve svých příbězích. Ty mu byly otevřeným oknem, když mu osud jinde zavíral dveře. Přiznal se, že své práce dával vždy první přečíst své ženě Ivance. Byla mu celoživotní dětskou láskou, díky které mohl obdivovat bezmeznou důvěru svých tří dětí. Jiří Hubač se narodil 27. srpna 1929 v Praze, kde prožil celý svůj život a kde také 29. září 2011 zemřel. V roce 1999 byl za své celoživotní dílo uveden do Dvorany slávy v anketě TýTý.

Jeho prvním počinem byla televizní hra Zítra a pozítří (1963), následně stál jako autor u zrodu seriálu Eliška a její rod (1966). Spolupracoval a sbíral ocenění s režisérem Antonínem Moskalykem za filmy Raport (1968), Dlouhé podzimní odpoledne (1971), Pozdní léto (1974) a Františkem Filipem za Lístek do památníku (1976), Ikarův pád (1977), Nezralé maliny (1982) a Tažní ptáci (1983). Mezi populární seriály patří seriál Dobrá voda (1982) a Sanitka (1984). K televizním filmům porevoluční doby patří Hřbitov pro cizince (1991) a Zámek v Čechách (1993). Úspěch slavil Učitel tance (1994), Fany (1995), Všichni moji blízcí (1998) a Babí léto (2001). Posledním dokončeným filmem podle jeho scénáře je drama Anglická rapsodie (2010) v režii Matěje Mináče.

Sylva Jelénková