Elina Garanča nadchla Olomouc zpěvem i tancem

Hanácký operní festival letos pokračoval v úspěšném záměru lákat do historického centra Olomouce operní hvězdy světové velikosti. Po José Curovi, který přehlídku navštívil v roce 2012, sem letos zavítala proslulá mezzosopranistka Elina Garanča.

Ten, kdo byl ve středu 26. června na olomouckém Horním náměstí poprvé v životě, usadil se mezi diváky a rozhlédl se kolem sebe, ihned musel pochopit, proč se takový nápad vyloženě nabízí. Centrum Olomouce přímo magicky dýchá historií – nabízí historické kulisy všech možných období a všemu dominuje barokní památka UNESCO, sloup Nejsvětější trojice. Nutno podotknout, že 26. června opravdu dominoval „nad tím vším“, protože pódium bylo umístěno tak, aby špička Trojice vyčnívala nad něj a všichni návštěvníci ji měli stále na očích. Posluchači tak měli možnost nejen se kochat operním belcantem světové extratřídy, ale také k tomu měli i adekvátní vizuální vjem.

A co se týká vizuálního vjemu, tomu nezůstala nic dlužná ani samotná nedočkavě vyhlížená operní diva osobně. Ta nenechala hned v prvních vteřinách, kdy vstoupila na pódium, nikoho na pochybách, že v jejím případě není jen co poslouchat, ale také na co se dívat, což ocenila především pánská část obecenstva… A to i přesto, že teprve v lednu tohoto roku přivedla na svět již druhého potomka. Dost ale povrchností. Úctyhodným totiž nebyl pouze její vzhled jako spíše její zpěv, či přesněji řečeno její celkový projev. Elina Garanča totiž splnila všechna očekávání a jak v její technice, tak v jejím výraze bylo každou odzpívanou skladbou více patrné, že právem patří mezi světovou operní elitu. Nejen, že zvládala výrazově náročné skladby (Agnus Dei George Bizeta v aranži Karla Marka Chichona, či Ave Maria Vladimíra Vavilova), kde vynikl její cit pro nuance z hlediska výrazu a dynamiky, ale rovněž bravurně zvládala i technicky náročnější skladby (např. árii Pace, pace mio dio z Verdiho Síly osudu).

To ovšem neznamená, že koncert neměl i negativní stránky. Nástup orchestru Moravské filharmonie byl hned v první skladbě velmi nejistý, nejednotný. Stejně nejistě také působil i sólový part příčné flétny v druhé větě Bizetovy Arlézanky. Je jen otázkou, jestli se zkrátka orchestr dostatečně nesžil s dirigentem Karlem Markem Chichonem (mimochodem manželem Eliny Garanči), anebo skladby z nějakého důvodu nemohl lépe nazkoušet. Vraťme se teď ale k projevu Eliny Garanči. Její celkový (tedy nejen zpěvní) projev byl totiž natolik profesionální, ale zároveň civilní a přirozený, že i několik století starou hudbu dokázala podat publiku naprosto srozumitelně, jakoby zpívala současnou řečí. Tuto schopnost bych hodnotil jako jednu z největších předností olomouckého koncertu.

Co se týká zvuku, nebyl koncert zpočátku ideální. Zejména smyčce se v prvních dvou skladbách ztrácely kdesi za sloupem Nejsvětější trojice. Mistři zvuku však vše během dvaceti minut doladili a po zbytek koncertu bylo už vše v pořádku. Co bych hodnotil rovněž lehce negativně, byla volba repertoáru. Především první polovina koncertu byla z pohledu laického posluchače relativně nudná (zdůrazňuji relativně) a myslím, že i přítomní experti očekávali alespoň jednu árii z Carmen, v jejíž titulní roli Garanča exceluje, a to nikde jinde, než v Metropolitní opeře v New Yorku.

Světlým bodem koncertu bylo však nečekaně svěží a mistrně odvedené vystoupení mladého tuzemského tenoristy Petra Nekorance. Jeho provedení árie Cessa di più resistere hraběte Almaviva z Rossiniho Lazebníka sevillského bylo jak technicky precizní, tak divácky nesmírně působivé. Laik i odborník musel ihned poznat, jak moc si mladý mistr užívá tento výjimečný večer.

A to ještě netušil, že si s ním v přídavkové skladbě Non ti scordar di me od Ernesta Curtise pojaté jako duet (pravděpodobně zaranžované samotným Chichonem) slavná diva nejen zazpívá, ale dokonce i zatančí a mírně zalaškuje! Právě tato civilní, odlehčená gesta se stala mimohudebním symbolem koncertu Eliny Garanči na olomouckém Horním náměstí a postaraly se o neformální tečku za krásným kulturním zážitkem, který sice nebyl ve všech ohledech zcela dokonalý, ale na jehož atmosféru se bude v Olomouci dlouho vzpomínat.

Filip Tailor