Orhan Pamuk

Bílá pevnost

Orhan Pamuk, držitel Nobelovy ceny za literaturu, nás ve svém románu s názvem Bílá pevnost opět zavádí do křivolakých istanbulských uliček, aby nám vykreslil složitý vztah mezi Východem a Západem.

Českému čtenáři se tak do rukou dostává kniha, která v době svého vydání v roce 1985 způsobila v Turecku velkou senzaci a která o několik let později v roce 1990 byla vyznamenána významnou britskou literární cenou Independent Foreign Fiction Prize.

Děj Bílé pevnosti se odehrává v Osmanské říši v druhé polovině 17. století, kdy v čele tohoto mnohonárodnostního kolosu, ovládajícího rozsáhlá území nejen v Asii, ale také v Africe a Evropě, stál sultán Mehmed IV., za jehož vlády dosáhla Osmanská říše svého největšího rozmachu. Čtenář se tak podobně jako v případě pozdějšího Pamukova románu Jmenuji se červená (1998) ocitá ve světě štíhlých minaretů, rozložitých mešit a honosných paláců, kde ulicemi za zpěvu muezínů procházejí potulní dervíši.

Na tomto historickém pozadí se slavný turecký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu snaží vystavět alegorický příběh benátského občana zajatého při námořní bitvě a jeho nového pána, istanbulského vzdělance, který jako by mu z oka vypadl. Přes vzájemnou počáteční nedůvěru a pohrdání se postupně mezi oběma hrdiny vytváří zvláštní vztah přátelství a spřízněnosti. Je to právě fyzická podobnost mezi oběma aktéry, která Pamukovi posloužila k rozehrání až schizofrenické hry na to: „Proč já jsem já?“

Prolínání ústředních postav příběhu graduje od psaní textů tváří v tvář za jedním stolem, přes společné pohledy do zrcadla, až po střídavé návštěvy mladého sultána, pro něhož společně vytvářejí povídky o exotických krajích a zvířatech a jemuž po vypuknutí morové rány pomáhají odhalit její příčiny. Kromě neklamného příznaku vnitřního rozkladu, který symbolizuje vypuknuvší mor, se v díle můžeme setkat ještě s dalším symbolem. Tím je Bílá pevnost, podle níž dostalo celé dílo svůj název a která představuje první větší vojenský neúspěch Osmanů, jež předznamenal pozdější mocenský úpadek tohoto impéria.

Filozofické vyústění knihy nám předkládá sám autor v podobě slov vyřčených pádišáhem ke konci románu, kdy nám osmanský monarcha říká: „Musí snad být člověk pádišáhem, aby pochopil, že jsou lidé ve všech koutech světa podobní?“ … „Není snad nejlepším důkazem toho, že jsou lidé všude stejní, skutečnost, že si mohou vyměnit místa?“

Právě snaha naroubovat na tuto jednoduchou pravdu složitý a mnohovrstevnatý příběh je tím, co knize zřejmě nejvíce ubližuje. O současném Turecku se totiž čtenář paradoxně dozvídá nejvíce z Pamukovy autobiografie s názvem Istanbul: vzpomínky na město (2005), kde autor bez větších ambicí pronikat do aktuálních témat a řešit otázky trápící zemi obráceného půlměsíce, vykresluje své vlastní dětství a dospívání.

Čím více se ve svých románech snaží Orhan Pamuk o filozofičtější přístup k problematice střetávání se dvou odlišných kultur, tedy té turecké a evropské, tím více jeho díla ztrácejí na opravdovosti a méně nám toho ve skutečnosti říkají. Proto, pokud jste prozatím od tohoto slavného tureckého spisovatele nic nečetli, raději sáhněte po románu Jmenuji se červená nebo po knize s názvem Istanbul: vzpomínky na město.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2010

Překlad:
Petr Kučera

72%

Pavel BestA