Oskara za architekturu získal v pondělí zesnulý architekt Otto

Přestože jméno nového držitele prestižní Pritzkerovy ceny za architekturu zveřejňuje porota každý rok 23. března, letos udělali její členové výjimku. Při tajném hlasování totiž před několika málo dny zvolili za vítěze německého architekta Frei Ottu. Ten ale v pondělí náhle zemřel. Porotci proto včera vystoupili před veřejnost s tím, že cenu za letošní rok udělili právě jemu. Německý vizionář se tak stal prvním architektem, kterému byla cena, přirovnávaná svým významem k filmovému Oskaru, udělena posmrtně.

Do povědomí širší veřejnosti se rodák ze Saské Kamenice dostal na začátku 70. let, kdy vyprojektoval mnichovský stadion, který v roce 1972 hostil Letní olympijské hry a o dva roky později i Mistrovský světa ve fotbale. Na svou dobu měla totiž sportovní aréna naprosto unikátní vzhled. Nad hlavami diváků se klenula prosklená, až efemérně působící, zvlněná střecha. Ta přitom zakrývala nejen stadion samotný, ale prakticky celý olympijský park, který tak zajímavým způsobem vizuálně propojovala. „Olympijské hry v přírodním prostředí, s krátkými vazbami; festival múz a sportu,“ znělo motto tehdejší olympiády, jemuž byl přizpůsoben i design jednotlivých sportovišť. Na něm se rukou společnou a nerozdílnou podíleli němečtí architekti Günter Behnisch a právě Frei Otto. Druhý jmenovaný je pak považován za autora nezaměnitelných zavěšených stanových konstrukcí, které zastřešily areál, a které se záhy uchytily a začaly být v architektuře hojně užívané.

 
„Kariéra Frei Otty se stala příkladem pro generace dalších architektů a jeho vliv bude trvat i nadále,“ nechal se slyšet předseda Pritzkerovy nadace čtyřiašedesátiletý Tom Pritzker. Ten před veřejnost společně s členy poroty předstoupil kvůli architektově pondělní smrti o něco dříve, než bylo původně v plánu. Jméno letošního vítěze Pritzkerovy ceny mělo být totiž vyhlášeno až 23. března. Nakonec k tomu ale došlo už o necelých čtrnáctí dní dříve. „Jeho ztráta bude pociťována po celém architektonickém světě, neboť šlo o světoobčana,“ dodal nový předseda poroty, jež o ocenění rozhoduje, Peter Palumbo. Renomovaný anglický mecenáš a znalec architektury následně vysvětlil, proč se komise letos rozhodla udělit cenu právě Ottovi. Podle něj šlo o „význačného učitele a autora,“ jenž se zasadil o rozvoj moderních lehkých konstrukcí a který jako jeden z prvních ve svých stavbách zohledňoval jejich dopad na životní prostřední.

Frei Otto přišel na svět v roce 1925 do rodiny s dlouhou sochařskou tradicí. On sám ale vystudoval nejprve obchodní školu, kde se začal zajímat o plachetnice a jejich lehkou konstrukci, včetně ráhnoví. Později se přihlásil na Vysokou školu technickou v Berlíně, v níž se měl věnovat architektuře. Ještě téhož roku (1943) byl ale odvelen k německému Luftwaffe, kde sloužil jako bojový pilot. Byl ovšem sestřelen a nějaký čas strávil u městečka Chartres ve francouzském zajetí. Právě tady začal kvůli nedostatku materiálu a budov k bydlení experimentovat s lehkými zavěšenými „stany“, jimiž se později proslavil. Po válce se i proto k architektuře vrátil a následně získal stipendium ke studiu ve Spojených státech, kde se mimo jiné spřátelil se slavným německým architektem Miesem van der Rohem.

 
Kromě Mnichovského olympijského stadionu postavil Otto několik výjimečných staveb. Tou jednou z prvních byla bezesporu zvonice berlínského kostela inspirovaná mořskými řasami. Rodák ze Saské Kamenice se jí zařadil mezi spoluzakladatele biomorfní architektury imitující přírodní tvary a struktury. Později Frei Otto dokonce při vytváření svých slavných projektů spolupracoval s biologem a antropologem J. G. Helmeckem, nebo prováděl pokusy se skořápkami a mýdlovými bublinami. Další jeho významnou stavbou se roku 1975 stala budova Multifunkční haly v Mannheimu, v níž zúročil své předchozí experimenty. Její střechu totiž pomocí dlouhých latěk vytvaroval do podoby několika skořepin. O deset let později pak v saudsko-arabské polopoušti vybudoval na ploše 24 000 metrů čtverečných pozoruhodný palác Tuwaiq, sloužící pro vládní a kulturní účely, za nějž později získal cenu Aga Khana. Jedním z posledních výraznějších projektů, na němž se osobně podílel, byla výstavba japonského pavilonu pro Expo 2000. Ten svým tvarem vzdáleně připomíná housenku.

„Zpráva o jeho smrti je velmi smutná a bezprecedentní v historii ceny. Jsme rádi, že porota o udělení ceny rozhodla ještě, když byl naživu,“ řekl v úterý Tom Pritzker. Přestože jméno vítěze mělo být zveřejněno až 23. března, Frei Otto se od porotců o svém vítězství dozvěděl na začátku měsíce. Naštěstí tak nezemřel, aniž by o udělení ocenění nevěděl. Jak bylo ovšem jeho zvykem, přehnanou radost z něj neměl. „Neudělal jsem nic, abych tuto odměnu získal. Ceny nejsou cílem mého života. Snažím se pomáhat chudým lidem, ale co můžu říct je, že jsem šťastný,“ nechal se prý slyšet. O pár dní později, 9. března, skoro devadesátiletý architekt Frei Otto, „utopista, který nikdy nepřestal věřit, že architektura může vytvořit lepší svět pro všechny,“ jak ho charakterizoval Peter Palumbo, vydechl naposledy. Jako prvnímu tak byla Pritzkerova cena oficiálně udělena až posmrtně.

Jan Perniš