Předchozí článek
Ouka Leele
Publikováno 02 Čvn 2010
14. 5. 2010 – 25. 7. 2010
Transgresivní utopie
Významná španělská fotografka ověnčená několika významnými oceněními Ouka Leele se v těchto dnech poprvé představuje pražskému publiku.
Výstavu jejích prací s názvem Transgresivní utopie připravila Galerie hlavního města Prahy ve svých výstavních prostorách na Staroměstské radnici. V rámci expozice, která bude v Praze k vidění až do 25. července, si návštěvníci budou moci prohlédnout patnáct velkoformátových fotografií této v Čechách doposud nepříliš známé umělkyně.
Ouka Leele se narodila v roce 1957 v Madridu jako Barbara Allende. Dětství prožila střídavě ve španělském hlavním městě a v San Rafaelu. Ve své domovině se začala umělecky prosazovat již na začátku 80. let, kdy hodně cestovala a snažila se poznávat okolní svět. V roce 1978 opustila rodný Madrid, aby se přesunula do přímořské Barcelony. Odtud následně odjela za oceán do New Yorku, ale ani zde příliš dlouho nevydržela a zamířila do Mexika. Odtud se později vrátila zpět do Madridu. V této hektické době začala namísto svého pravého jména používat pseudonym Ouka Leel, k němuž v roce 1987 připojila písmeno E, aby se definitivně stala Oukou Leele.
Práce dnes již třiapadesátileté umělkyně bývají často přirovnávány k snímkům slavné americké fotografky a filmové režisérky Cindy Sherman, jejíž vliv na Ouku Leele je zřetelný především v 80. letech uplynulého století. Spojována je i se jménem celosvětově uznávaného španělského režiséra Pedra Almodóvara, pro něhož v roce 1981 do filmu Labyrint vášní vytvořila návrhy klobouků. V posledních letech získala Ouka Leele několik významných ocenění, zejména Premio Nacional de Fotografia.
Na pražské výstavě se českým i zahraničním divákům představuje Ouka Leele nejen jako autorka černobílých děl z let sedmdesátých a osmdesátých, ale také jako umělkyně, která dokáže pracovat s barevnou fotografií. Ve svých rozměrných snímcích často konfrontuje vlastní myšlenky s obrazy starých mistrů. To platí nejen o fotografii, kde z Valázquezova obrazu Dvorní dámy vyskakuje polonahá dívka, ale i o fotoobrazech, na nichž hrají důležitou roli Rubensovy Tři grácie či da Vinciho Mona Lisa.
Za limitující faktor celé výstavy můžeme označit počet vystavovaných děl, který je natolik nízký, že návštěvníkovi nedovoluje udělat si o práci španělské umělkyně ucelenější obrázek. Druhá výtka, která již směřuje výhradně k uměleckému projevu Ouky Leele, spočívá v tom, že podobně jako v dílech, která jsou v těchto dnech k vidění v Galerii Rudolfinum, i zde můžeme hovořit o tom, že samotné fotografie nemají takřka žádnou vypovídací hodnotu. Tu nám totiž dodávají až popisky či životopisné informace uvedené na doprovodném letáku. Kupříkladu snímek, kde z Valázquezova obrazu s názvem Dvorní dámy vyskakuje polonahá dívka, dostává alespoň pofiderního významu až tehdy, když se dočteme, že Ouka Leele se v mládí musela rozloučit se svou konformní rodinou, poté co se stala svobodnou matkou…
Nepříliš zdařilou tečku za celou výstavou obstarává dokumentární film s názvem Dosud nezveřejněná Ouka Leele, který by pro českého návštěvníka mohl být zajímavý, jen pokud by nebyl celý ve španělštině.
Hodnocení:
Expozici, pod níž se jako kurátor podepsal Manuel Romero, lze charakterizovat pomocí několika přívlastků: krátká, neucelená, celkově nepovedená.
Výstava potrvá od 14. 5. 2010 do 25. 7. 2010
Kde:
Staroměstská radnice, 2. patro
Staroměstské náměstí 1, Praha 1
Otevřeno:
denně kromě pondělí od 10.00 – 18.00
Vstupné:
Dospělí: 40 Kč
Studenti, senioři: 20 Kč
45%
Pavel BestA
Naprosto děsivá výstava. Pouhých 10 fotek, nepřeložený dokument a spousta klišé.
Mě to tak špatné nepřišlo. Je pravda, že počet vystavovaných prací by mohl být větší, ale zase tak špatné to není. 65%
Když se ve světě prosadí nějaká žena, tak muži hned napíší, že její díla jsou slabá, nic neříkající apod, přestože to vůbec není pravda. Váš článek je přesně takový, tedy šovinistický. Fotografie Ouky Leele jsou úžasné, krásné a velmi zajímavé i po obsahové stránce.
Děsivě špatné fotografie. Konečně našel někdo odvahu to říci. Musím před Vaší redakcí smeknout. Četl jsem řadu Vašich článků a vždy se snažíte bez ohledu na tzv. „slavná jména“ hodnotit práce objektivně a to je v této zatrolené době žasné. Děkuji!