Iva Bittová svou hudbou zapaluje ohně v srdcích a dovoluje slzám odnést žal. Přestože první písně vydala již před víc jak čtvrt stoletím, čas z její tvorby nedokázal ohlodat víc než pár drobných zrnek.

Nemá smysl budovat falešné napětí: její nová deska je skvělá. Jde jen o to říct si čím a jak moc. Housle a hlas; víc toho rodačka z moravskoslezského Bruntálu nepotřebuje. Už není rozpustilá holka. Nebo je? Myslím, že lidé jako ona uvnitř stárnou mnohem pomaleji, než bude lidské tělo kdy schopno. Ale zkušenosti, ty jsou sakra tvárné, ji ale nesemlely. Úvahám podobného ražení se člověk při poslechu této eponymní desky nevyhne, stejně jako v případě všech předchozích, s výjimečnou čistotou odráží Ivinu osobnost, hudební preference i nálady.

Koho tedy vidí recenzent, když zavře oči a zaposlouchá se do jedinečné kompozice lidové tvorby, balkánských a indických prvků, které odkazují na hudbu všelijakou, stále ale nenapodobitelně formulovanou? Vidí svůdnou osobu ve světle svíčky. V očích má oheň a na tváři vrásky od smíchu i upřímného pláče. Vidí člověka uhrančivého, který prožíval a prožívá. Osobní zkušenosti z jeho tvorby smyly mnoho z rozpustilosti, o to silněji ale vyzní okamžiky, kdy se znovu v plné síle projeví, o to víc je uvěřitelnější teskná nota i melancholická a nezaměnitelná práce s houslemi.

Slovům je na desce věnováno velice málo prostoru. Naznačují, nevysvětlují. Pocity přeci nepotřebují být doslovné. Hlas je zde hlavně excentrickým nástrojem. Iva do hudby, jak bylo řečeno výše, s plnou silou promítá svou cestu životem, zároveň k sobě ale zve ty, kteří poslouchají. Otevře kouzelný šuplík a pustí ven uzamčené. Nabídne v jejím objetí přemítat, vzpomínat nebo vychutnávat okamžik. Poslouchat takovou hudbu znamená věnovat se sobě.

Album se jmenuje po své autorce. K tomu většinou sahají začínající kapely, aby se jejich název lépe zapamatoval. Na jejím rozhodnutí není nic pragmatičtějšího, než upozornění: posloucháte mě, já jsem tou hudbou. Jedenáct písní nese název očíslovaných fragmentů. Někdo píše memoáry, Iva Bittová předává ozvěny sebe. Možná to přichází s věkem, že člověk opustí potřebu pojmenovávat, kategorizovat a tak redukovat realitu. Není v tom rezignace, spíš určitá forma porozumění. Snad se na nás z Ameriky brzy přijede podívat a novou desku představí naživo. Ač se jí podařilo na placku z více méně improvizované hry zachytit obdivuhodně mnoho, s živým představením se zážitek nedá srovnat.

Hodnocení:

Jde o skvělou osobní desku. Iva Bittová je nezaměnitelná, ani na tom se nic nezměnilo. Lze mluvit o znatelně méně expresivním projevu, než na jaký jsme zvyklí. Za tím snad může stát přirozená volba tvůrce, ale i vůle Manfreda Eichera z vydavatelství ECM, jak ve svém článku nabízí Daniel Konrád. Ať je to jakkoliv, stále platí to, co jsem psal na začátku článku. Iva Bittová svou hudbou zapaluje ohně v srdcích a dovoluje slzám odnést žal. Takových hudebníků je poskrovnu.

Rok vydání:
2013

Vydavatelství:
ECM Records

Seznam skladeb:
Fragment I – XII

90%

Jaromír Mára