Palmovka se současnou hrou FUK! slaví úspěch
Divadlo pod Palmovkou uvádí nastudování tragikomedie FUK! holandské autorky Marie Goosové. Původní hru s názvem Cloaca představuje na pražských prknech filmový i divadelní režisér Petr Zelenka. Jde již o druhé Zelenkovo zpracování této celosvětově veleúspěšné situační komedie. Před třemi lety ji hrálo Jihočeské divadlo v takřka nezměněném obsazení. V Praze mužskou čtyřku posílil Jiří Langmajer. Jedinou ženskou dvojroli si v Karlíně vystřihne Lenka Langová.
Po světové premiéře v Nizozemí v roce 2002 Cloaca získala punc nejnavštěvovanější divadelní hry sezóny. Rychle se stala součástí repertoáru jiných evropských i amerických divadelních scén, přeložena byla do několika jazyků. V londýnském divadle Old Vic se jejího režírování ujal americký herec Kevin Spacey a hra se dočkala i filmového zpracování. Filmová verze z roku 2005 získala prestižní cenu Prix Europa. Zelenka si evidentně ukrojil velké sousto, popral se s ním ale obstojně. Ústředními postavami hry jsou čtyři čtyřicátníci, kteří se po zhruba dvaceti letech potkávají v luxusním bytě jednoho z nich, homosexuálního úředníka, milovníka umění a samotáře Petra v podání Martina Hrušky. Jiří Langmajer se se svou obvyklou grácií zhostil role ambiciózního politika, aspiranta na ministra zahraničních věcí Jardy. Krize středního věku a rodinné spory ho s kufrem přivádějí k Petrovi, kam záhy zve dalšího člena někdejší studentské kapely FUK!, „vyléčeného“ závisláka na kokainu a především právníka Toma (Ondřej Volejník), který má pomoci Petrovi vyřešit jeho problém s darovanými obrazy. Petr si totiž na radnici místo dárků k narozeninám vybíral kdysi bezcenná díla jistého Sýkory ve „stoce“ zabavených předmětů nevalné hodnoty. Malíř Sýkora se ovšem v průběhu let zviditelnil a hodnota jeho děl se vyšplhala do závratných výšin. Vedení radnice chce proto po Petrovi obrazy vrátit. V opačném případě mu hrozí žalobou. Potíž je v tom, že část sbírky už Petr z existenčních důvodů prodal, například právě proto, aby si pořídil přepychový byt. Poslední na scénu vstupuje nezvaný samolibý a nekonvenční režisér, typický „mačo“ a mimo jiné milenec Jardovy osmnáctileté dcery Laury Martin v podání Zdeňka Kupky.
Čtyři různé postavy, jedna žena ve dvojroli prostitutky a Jardovy dcery Laury, dvě zápletky a show může začít. Nejedná se ovšem o povrchní zábavu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Konverzační komedie s prvky sitcomu, postavená především na propracovaných, byť v Zelenkově podání zkrácených dialozích, jde zejména v jednáních a charakterech postav mnohem hlouběji. Hlavní protagonisté se musí hodně otáčet, protože herecké umění je pro diváka v této inscenaci klíčovým prvkem. A hercům se poměrně daří. Až na malé Langmajerovo škobrtnutí dialogy svižně odsýpají, povahy aktérů se pozvolna odhalují a vystřelují do extrémů. Některé situace nepostrádají přirozenou komičnost a občas jsou natolik autentické, že máte pocit, že sledujete výjev svých známých ve skutečném životě a ne na divadelním podiu. Bohužel poměrně časté jsou i rádoby vtipné „hlášky“, kterými jako by autoři chtěli vykompenzovat sestříhané monology postav. Působí však kontraproduktivně, situační humor spíš kazí. Vtíravý humor, nad kterým by se diváci měli na povel zasmát, možná platí na televizní publikum, na divadelního diváka ale nefunguje.
Výtvarná scéna mezonetového bytu s dominantou červené sedačky je jedinou kulisou celé hry. Součástí bytu je kuchyňská linka, notně využívaná postavou Jardy, který v zástěře a nožem v ruce neustále krájí čínské zelí nebo smaží cosi, co k nosům diváků v zadních řadách bohužel nebo naštěstí nedolehne. Pravou stranou pódia vedou schody do patra, odkud herci vcházejí prosklenými šoupačkami do pomyslné koupelny, jejíž zásadní roli odkryje až překvapivý závěr. Tvůrci navzdory prostorovému omezení ukazují, že i z jedné scény se dá vytřískat hodně. Hra světel a barev v téměř surrealistickém obraze, jenž herci ladně mění dálkovým ovladačem, dotváří spolu s obrazy na stěnách ucelenou kompozici scény. Tu umocňuje i vytříbený hudební podkres, skvěle zapadající do uměleckého vkusu postavy Petra. Z reproduktorů zní klavírní skladby Schumanna, Schuberta, vystřídá je ale i seriózní Vivaldi nebo dynamická Amy Winehouse. Podstatnou zvukovou kulisu tvoří neodmyslitelný mobil v rukou protagonistů i pevná linka, připomínající, že hra zasazená do současnosti vznikla už před třinácti lety.
Publikum se nenudí, ale v první třetině se vzhledem k žánru kupodivu ani moc nesměje. Čím víc se divák dostává do děje a čím víc proniká do samotných postav, je sice scén k pobavení víc, ale o to víc dávají autoři divákovi pocítit hořkost z reality příběhu a smutek nad krutostí lidského osudu. Odvážná holandská divadelní inscenace možná v Praze trochu naráží na konzervativní a trochu puritánské publikum. Zvlášť patrné to může být u úvodní milostné scény a u striptýzu holandského eskortu v podání Lenky Langové, která se divákům ukáže nahoře bez. To, co následuje po striptýzové scéně je navzdory tomu nejzábavnější částí hry. Z původní autorčiny striptérky z východní Evropy Zelenka udělal Holanďanku, čímž šikovně zakomponoval zemi původu do hry a zachoval vtip konverzace dvou lidí, kteří se spolu kvůli jazykové bariéře nedorozumí. Lenka Langová se role zhostila s obdivuhodnou odvahou. I její holandština zní autenticky, nehledě na to, kolik úsilí musela vynaložit na nastudování textu a pilováním výslovnosti. Škoda jen, že písemný překlad promítaný na balkónové konstrukci odvrací pozornost od scénky a chvilkami je navíc nečitelný. Do „trenek“ ale nejde jen striptérka, v průběhu hry se do nich doslova svléknou všichni čtyři protagonisti. I ženské publikum si tedy přijde na své.
Přestože se jedná o hru o mužích, určenou zdánlivě mužům, jelikož se v různorodých postavách jistě nejeden muž najde, jako vítězky z ní paradoxně nakonec vyjdou ženy. Muži jsou sice zpočátku zobrazováni jako páni tvorstva, kteří mají život včetně žen pod kontrolou. Postupem děje se však divákovi odkrývá druhá, pravá mužská tvář. Mužské nitro ukrývající pochybnosti, nejistotu, zranitelnost a city. Mužskou zbraní proti neduhům lidskosti je pýcha a egoismus a když tyto zbraně u mužů nepomáhají, jdou do krajnosti a sahají po zbraních skutečných. Důležitým motivem hry je mužská slabost schovaná pod neprůstřelnou skořápkou. I pohled na ženy se v průběhy hry mění. Pouhý sexuální objekt, jak je protagonisty žena bez okolků zkraje prezentována, vyhřezává do ženy silné, odhodlané, hodné obdivu a v mnohém převyšující mužskou podstatu. Nelze ovšem opomenout podstatný detail, autorkou hry je žena.
Hodnocení:
FUK! je hra zasluhující si pozornost. Pobaví a zároveň diváka donutí zamyslet se nad svým životem a nad společností, ve které žijeme. Shledání po letech s lidmi, které jsme dlouho neviděli, bývá tím nejlepším zrcadlem našich životů. Tvůrcům se podařilo ztvárnit odlišné živé bytosti se svými klady i zápory, aniž by zabředávali do zažitých archetypů. Pomáhají, lžou, zrazují a překvapují, často i sami sebe. Ostřílený Langmajer sice hodně zastínil představitele hlavní postavy Martina Hrušku, který v druhé části hry, možná i v důsledku scénáře jako by trochu vypustil, Ondřej Volejník a Zdeněk Kupka své role naopak odehráli bravurně. Hra má gradaci, pointu a v komplexnosti je zdařilým oživením české divadelní scény. Kloaku, stoku nebo žumpu najdete ve skladu tamní radnice, kam ve hře ukládají zabavené věci, hořce viditelná je i v životech, charakterech postav i vzájemných vztazích protagonistů, ve hře samotné byste ji ale hledali těžko. Osud hry Cloaca tvůrcům určitě nebyl fuk.
Na Palmovce jsem dlouho nebyl, ale tohle představení určitě stojí za návštěvu a za zhlédnutí.
současné ale kvalitní. to se jen tak nevidí. palec nahoru. jen tak dále