Picassova keramická dílna se nachází v havarijním stavu

Vzpomínám, jak jsem se jí před lety jako dítě procházel, na to obrovské množství váz, talířů a džbánů, které v ní byly navršené. Odevšad na mě tehdy vykukovali svalnatí býci a bílé holubice. Řeč je o Picassově keramické dílně v jihofrancouzském Vallauris.

Ta se teď podle zahraničních sdělovacích prostředků nachází ve velmi špatném technickém stavu. V květnu loňského roku ji přitom od dosavadního majitele Alaina Ramié odkoupilo za 3 miliony eur sdružení místních obyvatel. To ji v prosinci zpřístupnilo veřejnosti a letos v červenci v ní zahájilo 23. ročník oblíbeného keramického bienále. Jak se však nyní ukázalo, poněkud předčasně. Dílna, v níž Picasso v letech 1947 až 1971 vytvořil přes 9000 uměleckých předmětů, totiž nutně potřebuje opravu. Rozpadá se jí střecha a zdmi vzlíná voda.

Už tehdy, před dlouhými osmnácti lety, když jsem do ní trochu bojácně a s očima navrch hlavy vkročil, nebyla dílna zrovna v tom nejlepším stavu. Svíral ji chlad. Do místnosti totiž skrz střešní okna dopadalo minimum světla, takže se topila v něžném přítmí. Právě to ale na ní bylo krásné. Měla patinu zašlé slávy. Vypadala, jako kdyby ji nepořádný Picasso opustil jen před pár hodinami. Pro dítě to byla hotová pohádka. Mezi robustními, jen ledabyle nahozenými, sloupy si to vykračovala podivná keramická zvířata. Všechna byla jako živá; dokonce víc než živá. Jako kdyby skutečná zvířata byla jen nedokonalým odrazem těch Picassových. Volavce s rychle načrtnutými černými brky jsem tehdy sahal pod její ladný štíhlý krk. Chtěl jsem si některou z těch sošek odnést domů. „Můžu, můžu, můžu?“ žadonil jsem. Marně.

Nezbývá mi tedy, než se do Vallauris zase někdy vrátit. S opravou Madoury, jak se dílna jmenuje, by se mělo začít letos na podzim. Jak znám Francouze, určitě si dají záležet na tom, aby ateliér neztratil nic ze svého kouzla. Hádám, že do roka, maximálně do dvou, bude rekonstrukce hotová. Pak bych se tam opět mohl vydat. Tentokrát už zřejmě s vlastní rodinou a vlastními dětmi. Snad budou také žadonit: „Můžu, můžu, můžu?“

Pavel BestA