PJ Harvey

Let England Shake

Novinka americké alternativní zpěvačky PJ Harvey je jedním z těch šťastných uměleckých děl, které sklízí jak pochvalnou kritiku téměř ve všech periodikách, tak slaví i relativní komerční úspěch. Jaké tedy Let England Shake je?

Pokud dovolíte, tak přímou odpověď na tuto otázku si ponechám na později a začnu trochu oklikou. Při prvním poslechu alba Let England Shake mi totiž některé z pasáží nového alba mírně připomněly ,,beckovské“ album IRM francouzské zpěvačky Charlotte Gainsbourg, nebo zvuk posledních desek samotného Becka. Kromě zvuku však existují i další paralely, které tyto interprety spojují. Stejně jako Beck po vydání kritikou i fanoušky nadšeně přijatých albech Odellay či Mellow Gold i PJ Harvey po vydání podobně přijatých nahrávek To Bring You My Love a fenomenální Stories from the City, Stories from the Sea nehrála na jistotu a i za cenu ztráty určité části příznivců nadále pokračovala ve vývoji a neustálé obměně svého hudebního výrazu. I pozici v rámci hudebního průmyslu mají oba interpreti podobnou, když na jedné straně slaví komerční úspěchy a mají relativně velké množství fanoušků, ale na stranu druhou jsou stále natolik alternativní, že je v žádném případě nelze označit za klasický střední proud. Nakonec jednou z paralel mezi Beckem a PJ Harvey může být i to, že ani po těch letech v hudebním kolotoči nenaleznete v jejich diskografii průměrnou nebo podprůměrnou nahrávku.

Po výborném intimním albu White Chalk, které s odstupem času považuji za druhý tvůrčí vrchol této nadané Britky a druhé kolaboraci s Johnem Parishem na alternativně rockové desce A Woman A Man Walked By, bylo otázkou, jako tvář nám nyní Polly nastaví. Odpověď na tuto otázku pak není příliš jednoduchá a Let England Shake je albem, na němž lze nalézt hned několik netradičních kontrastů či přímo paradoxů. Tím největším je pak samozřejmě všude zmiňovaný kontrast mezi vcelku klidnou, nebouřlivou hudební složkou a ponurými a často brutálními texty. Z hudebního hlediska lze obsah alba s trochou představivosti označit jako alternativní folk-rock, přičemž většina skladeb je i díky tomuto zaměření postavena na jednoduchém, leč silném motivu a vhodně doplněna o vkusné aranže.

Slovo vkusný je pak zcela na místě, jelikož téma válečných konfliktů by mnoho jiných interpretů jistě nezpracovalo s pomocí příjemných subtilních aranží jako Polly Jean, ale utopila by se v bombastu (ačkoli i samotná interpretka několikrát dokázala, že umí kvalitně zapracovat i rozmáchlejší aranže). Nejen díky těmto aranžím, ale i díky struktuře samotných skladeb a jejich dramaturgii deska působí pestře, ale nikoli roztříštěně a album je jako celek kompaktní. Pokud tedy odpovím na výše položenou otázku, tak album Let England Shake je z hudebního hlediska rozhodně nadprůměrné, do posledního detailu promyšlené a sympaticky přímočaré dílo, opatřené zajímavými texty.

Ovšem k nejvyššímu možnému hodnocení, tak jako většina ostatních recenzentů, tentokrát nesáhnu. Přestože je Let England Shake opravdu velmi silná deska, tak některé dřívější počiny této americké hudebnice se mi zdají přeci jenom ještě o trochu lepší. Samozřejmě je to však soud čistě subjektivní a chápu, že co se líbí jednomu… však to znáte.

Jak jsem již naznačil výše, Let England Shake je velmi kvalitní nahrávka, která potvrzuje konstantní formu této americké hudebnice a zároveň jedna z desek, jejichž komerční úspěch lze lakonicky zhodnotit slovy- Díky bohu!

Rok vydání:
2011

Vydavatelství:
Island records

Seznam skladeb:

Let England Shake
The Last Living Rose
The Glorious Land
The Words That Maketh Murder
All and Everyone
On Battleship Hill
England
In the Dark Places
Bitter Branches
Hanging in the Wire
Written on the Forehead
The Colour of the Earth

80%

-jt-