Před necelým měsícem uvedlo Divadlo Na zábradlí předposlední premiéru letošní sezóny. Stala se jí inscenace Posedlost. Ta měla být na prknech místní scény poprvé odehrána již v polovině dubna. Kvůli závadě na osvětlovacím pultu se ale hra dočkala premiéry až o čtrnáct dní později. Oproti předešlým inscenacím se Posedlost nedočkala tak nadšeného přijetí, jak jsou Na zábradlí zvyklí. Zaslouženě. Hře je totiž co vytknout.

V uplynulých letech si Divadlo Na zábradlí zcela po právu vysloužilo nálepku jedné z umělecky nejlepších scén v hlavním městě. Mimo jiné se k ní propracovalo díky specifické pracovní metodě spočívající v postupném cizelování určitého námětu. Inscenace tak vznikaly prakticky bez pevného dramatického podkladu a zpravidla byly roztříštěné do vzájemně jen volně spojených etud. Velmi pěkně se takovýto přístup povedlo přenést na divadelní prkna v Požitkářích, kteří se oproti svému názvu netočili ani tak okolo radostí života, ale naopak kolem umírání. Snad ještě efektnějšího výsledku se podařilo duu Viceníková – Mikulášek docílit v Hamletech. Sedm kraleviců dánských briskně odříkávalo repliky ze Shakespeara i z jiných textů a až na dřeň odhalovalo podstatu hereckého řemesla. Už tehdy se ovšem mezi kritiky objevily první výtky, že autorská dvojice začíná tak trochu vykrádat sebe sama a jejich metoda přestává zářit novotou, ale lehce rezaví. Přesto se Divadlo Na zábradlí rozhodlo vydat stejnou cestou a v Posedlosti vsadit na tytéž karty jako doposud. Tentokrát ovšem sázka úplně nevyšla.

„Zabývat se lidskými posedlostmi znamená prolistovat nekonečné množství knih, seznamovat se s nejrůznějšími diagnózami, vstřebat stále se množící webové stránky na toto téma a přitom zírat, čím vším může být člověk vzrušován, fascinován nebo smýkán a týrán. V centru našich nahlížených posedlostí však stojí láska či obsese druhým, strach ze samoty, prázdnoty, nesmyslnosti existence,“ vysvětlila dramaturgyně Dora Viceníková nedlouho před premiérou hry. De facto tak osvětlila i způsob, jakým hra vznikala. Opět nebyla inspirována vlastním životním příběhem, či odpozorovaným dějem, ale Viceníková ji společně s režisérem Janem Mikuláškem vytvořila na základě načtených výpovědí cizích lidí. Z jednotlivých vyznání a přiznání, které duo zaujaly, pak podle všeho vytvořili představení. Zjednodušeně řečeno tedy dali několika málo příběhům a obsesím divadelní kabát. Velmi dobře patrné je to hned v úvodní scénce, v níž Miloslav König upadá do stavu naprosté netečnosti a ze záznamníku se dozvídá, co všechno promeškat – od svatby, přes narození dítěte, až po vlastní pohřeb. Výstup sice pravděpodobně na tváři nejednoho diváka vykouzlí lehký úsměv, nic hlubšího než decentní vtípek však nenabízí. To se bohužel dá říci o většině scének.

Režisér Mikulášek společně s dramaturgyní Viceníkovou sice nastřádané příběhy propojili tím, že je umístili do jednoho domu, přesto nejsou ničím víc, než jen výčtem posedlostí. Oproti předchozím představením se z nich totiž autorské dvojici nepodařilo vytvořit jednolitou mozaiku, za níž by navíc mohl divák tušit cosi hlubšího a těžko artikulovatelného, jako tomu bylo v předchozích případech. Ve své podstatě jde o defilé lehce podivných životních osudů. Leoš Noha si v roli postaršího manžele neustále tropí žerty ze své ženy a předstírá smrt udušením, Anežka Kubátová se mrzačí, aby předešla rozchodu se svým milovaným partnerem, Jana Plodková se snaží dokonale přichystat byt na chystané rande a Jiří Vyorálek přijde kvůli volání na erotickou linku o všechny prostředky. Žádný z příběhů bohužel nepřekročí vlastní stín, všechny do jednoho si drží podobu drobných střípků a ilustrativních skečů.

O co se mohou v Divadle Na zábradlí dlouhodobě opřít, to jsou herecké výkony. Ty opět nadchnou. Nejvíce pozornosti na sebe jako obvykle strhává Jana Plodková, z níž se vyprofilovala zřejmě nejlepší česká divadelní herečka mladší střední generace. Její vlnění a poškubání v rytmu bušícího srdce patří k tomu nejpovedenějšímu z celé hry. Zdatně ji v inscenaci sekunduje Anežka Kubátová. Suverénním výkonem se v Posedlosti prezentují také Jiří Vyorálek a Stanislav Majer. Z řady vybočuje snad jen Miloslav König, s jehož hereckým projevem mám dlouhodobě problém, který jako obvykle spíše recituje text, než že by skutečně hrál. Největší pochvala ovšem nepatří režisérovi, dramatičce, ani hercům, ale scénografovi Marku Cpinovi. Tomu se na malém jevišti Divadla Na zábradlí povedl další zázrak. Už předešlá představení nesla po vizuální stránce autorův silný umělecký rukopis, z něhož byla patrná mimořádná invence, nyní Cpin takříkajíc překonal sám sebe. Scénu totiž nevybudoval horizontálně, jak je obvyklé, ale vertikálně, rozšiřuje ji směrem vzhůru. Děj inscenace se tak odehrává ve dvou patrech nad sebou, přičemž to vyšší má rozbitou, dalo by se říci částečně propadlou podlahu. Ačkoli tedy inscenace po obsahové stránce nedosahuje takových kvalit jako ty předešlé, má smysl na Posedlost zajít. Vychutnat si při jejím sledování budete moci působivé dekorace i jedinečné herecké výkony.

---

Hodnocení:

Již poněkolikáté dalo tvůrčí duo Jan Mikulášek a Dora Viceníková vzniknout inscenaci, jejíž výsledný tvar byl dán společným zkoušením a improvizováním. Co v minulosti třikrát či čtyřikrát skvěle zafungovalo, nyní trochu pokulhává. Jednak jde takříkajíc o obehranou písničku, jednotlivé výjevy navíc v Posedlosti nepropojuje žádná hlubší linka, díky čemuž působí inscenace jako soubor samostatných postřehů a skečů. Zatleskat lze nicméně alespoň hereckým výkonům, které jsou opět bravurní a Marku Cpinovi za působivou scénografii.

71%

Markéta Bestová