Život amerického básníka Ezry Pounda měl v mnoha ohledech rozměry antického dramatu. Jako velký obdivovatel Mussoliniho byl po válce internován v kárném táboře. Právě v něm, v železné kleci pod širým nebem a následně v lékařském stanu vytvořil Pisánská Cantos, jež nyní vydalo nakladatelství Atlantis.

Do překladu jednoho ze stěžejních Poundových děl se nakladatelství pustilo před patnácti lety. Postavilo si tak před sebe mimořádně těžký úkol. Cantos, neboli Zpěvy, jsou nejen nesmírně rozsáhlé, skládají se z úctyhodného počtu 120 zpěvů, ale i jazykově a obsahově náročné a mnohdy nejednoznačné. Pro v pořadí pátý díl to platí dvojnásob. Italská a Pisánská Cantos jsou překladatelským oříškem na druhou. Pound je totiž psal v době, kdy se po pobytu v kleci vzpamatovával z amnézie, a kdy zřejmě nebyl duševně zcela v pořádku. Koneckonců následně skončil v ústavu pro choromyslné. K přečtení textu neláká jen jeho mimořádně pohnutá geneze vzniku, aureola skandálnosti, nebo kontroverze, které budil a vlastně dodnes budí, ale i jeho vysoké hodnocení Poundovými současníky. Když po válce autor za Cantos obdržel Bollingenskou cenu za nejlepší básnické dílo roku, způsobilo to poprask. Pound byl totiž mnohými Američany považován za šílence, či ještě hůře za zrádce. „Nikdo z žijících neumí psát jako Ezra Pound, a o kolika lidech můžeme říci, že píší aspoň z poloviny tak dobře?“ tvrdil ale o básníkovi jeho přítel T. S. Elliot. Stejného názoru byl přitom i Ernest Hemingway. Poundovy texty tedy evidentně stojí za přečtení a za zamyšlení.

Pátý svazek edice otevírají Itálská Cantos, která byla dlouho opomíjena a často ze Zpěvů vyřazována. Vznikla na sklonku 2. světové války poté, co Pound v Radiu Roma horoval za fašismus, Benita Mussoliniho a naopak napadal Spojené státy a židy. To vše se částečně odrazilo i v Italských Cantos a mělo za následek Poundovo uvěznění. Ve zpěvech autor napadá Winstona Churchilla, vzpomíná na Filippa Marinettiho, básníka, který založil Fasci politici futuristi, velebí duceho a uzavření příměří ze září 1943 mezi italskou vládou a Spojenci kritizuje jako zradu. Italská Cantos jsou prologem k dalším Poundovým zpěvům. Přestože svazek nese označení pět, lze ho číst samostatně jako volně stojící dílo. Poundovy Cantos totiž postrádají chronologicky vystavěný děj, respektive děj jako takový. Jde o vrstvení názorů, komentářů, vzpomínek, myšlenek, postojů, zamyšlení a jiných hnutí mysli, spojené v jeden celek prostřednictvím volného verše.

Smyslem a cílem Cantos bylo vytvořit sumu nejen tehdejší doby, ale shrnout prakticky celé lidské dějiny. Inspiraci našel Pound především v Dantově Božské komedii. Sám se ale stylizuje spíše do role Odyssea, putujícího světem. V případě Pisánských Cantos, která vznikala za mimořádně těžkých okolností v americkém internačním táboře, jde z nemalé části o rozpomínání se na minulost. Čtivo je to krajně složité. Pound totiž skáče z jednoho jazyka do druhého, střídá angličtinu s latinou, italštinou a řečtinou, které prokládá čínskými znaky a výrazy z okcitánštiny. To samé přitom činí s myšlenkami. O plynulosti a návaznosti nemůže být moc řeč. Autor totiž vzpomínky a komentáře logicky neřetězí, ale hopká si volně mezi nimi, jak se mu zachce. Chvíli jsme v přítomnosti, chvíli v renesanci, abychom se o pár řádek dál dostali do antiky.

Udržet krok s mimořádně erudovaným Poundem není nic jednoduchého. Nevěřím, že by se na světě našel byť jediný čtenář, který by po celou dobu udržel nit, a v díle se alespoň na čas neztratil. Není to dáno jen sofistikovanými odkazy na méně či více známé historické události, osobnosti či umělecká díla, ale i tím, že některé pasáže rozklíčovat nejde. Četba Poundových zpěvů je boj, boj s textem, se sebou samým, s vlastními omezenými znalostmi a ochotou dohledávat informace jinde. Právě takto ale plní dílo svůj účel. Je iniciačním nástrojem. Netřeba v něm pochopit každou jednotlivost, každou narážku. Je o prohlubování znalostí, o otevřenosti k rozličným názorům, o inspiraci. Pasáže, v nichž se Pound věnuje renesanci, mě přiměly zapnout si rádio a pustit si skladby Orlanda di Lassa a Giovanniho Pierluigi da Palestriny. Taková zmínka by v jakékoli jiné recenzi byla nepřijatelná. V daném případě tomu tak ale není. Dílo má k takovým krokům vést.

Nejpůsobivější jsou Cantos tam, kde se Poundovi podařilo udržet určitou myšlenku déle a trochu více ji rozpracovat. Bohužel takových pasáží není v knize mnoho. Tím se dostáváme ke kritice Zpěvů. Nářky některých recenzentů, že je text chaotický, těžko srozumitelný a bezdějový, je třeba odmítnout. Dílo sice takové skutečně je. Právě to z něj ovšem dělá unikát. Je průkopnické v tom, že rezignuje na zavedené postupy a jde vlastní cestou. Možná někdy až příliš klopotnou a čtenářsky nepřívětivou, nicméně stále jedinečnou. Přesto si jedno rýpnutí neodpustím. Týká se spíše Pounda jako takového než jeho Zpěvů. Ačkoli z textu vyplývá autorova mimořádná erudice, když jde o rozbor současnosti, selhává. Nejde o to, že byl fašistou, ale evidentně nerozuměl příčinám stěžejních událostí doby. Některé jeho vývody, třeba že 2. světovou válku rozpoutali hamižní obchodníci a zbrojaři, jsou vyloženě tristní. U díla, které je na názorech a myšlenkách založené, je to problém. „Nemýlí se i jinde?“ vkrádá se otázka. Přejít nelze ani úplně to, že do sepisování sumy veškerého věku a často i do jistého moralizování se pustil člověk, o jehož vlastní mravnosti lze s úspěchem pochybovat. Připomeňme jen, že Pound žil prakticky se dvěma ženami najednou. Vedle manželky udržoval milostný poměr s Olgou Rudgeovou. S oběma si přitom pořídil děti, o něž nejevil valný zájem. To už je ale výtka ryze osobní.

Nejvíce mě Pound zklamal v závěrečné pasáži Italských Cantos. V ní americký básník rekapituluje událost, o níž se dočetl v novinách. Článek vyprávěl o dívce, znásilněné spojeneckými vojáky, která na sklonku války odvedla několik mladíků do minového pole, kde se s nimi odpálila. Pound děsivou osobní tragédii pojímá jako frenetickou oslavu vlastenectví. O žádný projev nacionalismu přitom nešlo. Vcítění se do pocitů a motivací lidí také nebylo Poundovou silnou spisovatelskou stránkou. I přes všechny tyto výtky, i přesto, že většina čtenářů ve Zpěvech narazí na myšlenky, či názory, s nimiž nebude souhlasit, i přes místy deptající nesrozumitelnost a zbytečné skoky napříč jazyky, které občas působí jako „honění“ si ega, jsou Cantos unikátním literárním dílem mimořádné hodnoty. Přístupné ovšem není každému.

Hodnocení:

Mnohoznačné, složité a fragmentární. I těmito přívlastky lze charakterizovat pátý díl Poundových Zpěvů, který před nedávnem vydalo nakladatelství Atlantis. Počin je to po všech stránkách mimořádný a zaslouží si pozornost. Smeknout je třeba i před Annou Kareninovou, která Cantos přeložila a doprovodila svým zasvěceným komentářem.

Vydavatelství:
Atlantis

Rok:
2017

82%

Pavel BestA