Povídka Čekání na euforii od Alžběty Bublanové

Přišla domů z práce a sedla si na gauč. Zkroutila se naschvál tak, aby si ještě více pokřivila páteř. Když už tak už. Cítila, jak její tělo úplně ztuhlo. Ztuhlo desetiletým sezením u pracovního stolu. Pustila si televizi. Zrovna začínal film, na který chtěla kdysi do kina, ale z nějakého důvodu se tam nedostala.

Přepnula program na pořad o vaření. Nemohla vidět film, který trvá dvě hodiny, který by ji nutil přemýšlet, který by připomenul, že chtěla možná nějak jinak žít. Tentokrát se pekl domácí cheesecake. Moderátor lidem u televize vzkazoval, že vše je na pohodu a nemusí se ničeho bát.  Snažila se zapamatovat postup, ale pak to vzdala s tím, že vše se přeci dá najít na internetu.  Za chvíli televizi vypnula a došla do kuchyně, kde si otevřela lednici. Vytáhla si sýr a ve stoje z něj okusovala. Pak se konečně pořádně protáhla. Natáhla ruce nad hlavou a prohnula páteř. Slyšela dvakrát zakřupnutí.  Lehla si v pokoji na koberec a ležela tam natažená. Udělala pár sklapovaček. Pak si oblékla tepláky a nazula tenisky. Chtěla vyběhnout ven, ale ještě chvíli si sedla na gauč. Znovu pustila televizi.  Program o vaření skončil a následovaly reklamy. Mladá žena ukazovala nafouklé břicho a pak zázračný jogurtový pokrm, po kterém její břicho splasklo. Přepnula program a došla si do lednice pro jogurt. Odložila tenisky a podívala se na zprávy. Přemýšlela, jestli by neměla zkusit ten cheesecake, ale určitě by neměla potřebné ingredience a do obchodu se jí nechtělo. U druhé reportáže televizi vypnula a šla se podívat, jestli by přeci jen neměla suroviny na výrobu koláče. Neměla. Nazula si boty a vyrazila do obchodu. Procházela mezi regály. Co to ale všechno potřebuje? Mohla by udělat nějaký jiný. Třeba meruňkový. Nebo kakaovou buchtu. Ale nebyla si jistá, jestli má doma mouku a dostatek vajíček. Zalitovala, že se před odchodem nepodívala, co doma má. Vzdala to. Vzala si jen Coca-Colu, ale když viděla u pokladny dlouhou frontu, nechtělo se jí jen kvůli jedné věci ji vystát. Položila ji do regálu se sušenkami a vyšla ven. Mohla by si sednout do kavárny a tu colu si dát tam. Nebo kafe. Ale co tam? Nevzala si sebou ani knížku. Mohla by se projít. Došla na konec ulice, ale když dlouho čekala na semafor, otočila se a šla domů.

Bylo po osmé hodině. Pustila si televizi. Seriál. Shlédla rodinnou hádku o tom, že se něčí dcera nechce hlásit na vysokou, protože chce dělat kadeřnici. Televizi vypnula. Co chtěla ona? A co dělá teď? Co vlastně chtěla? Byly to jen nejasné mlhavé sny. Šla do sprchy a dlouho na sebe pouštěla proud vody. Potom si uvařila kafe. Neměla mléko a nechtělo se jí čekat, až vystydne, tak do něj nalila trochu studené vody. Upíjela a seděla u kuchyňského stolu. Sledovala hodiny pověšené na zdi. Ještě nebylo ani devět. Kdyby bylo alespoň jedenáct. Copak si teď může lehnout? A dívat se do stropu a čekat na spánek, který přijde až za dlouho? Dělat cokoli. Udělat si pořádek v dokladech, poskládat si prádlo, protřídit oblečení, zkusit něco napsat, namalovat, poklidit, přeorganizovat si byt. Hlavou se jí honily různé poučky těch, co si přišli odkroutit své směny do ústavu, kde byla několik měsíců. Dělejte cokoli, to vás rozhýbe, stačí jen, když otevřete skříň a začnete si zkoušet oblečení, to vás donutí některé vyhodit a zamyslet se nad tím, že potřebujete jiné, půjdete do obchodu a cestou domů se stavíte na kávě, potkáte známého a ten vás pozve na nějakou společenskou akci, nebo vám doporučí nějakou knížku, nebo ho pozvete k sobě domů a to vás donutí doma uklidit. Při úklidu zjistíte, co byste potřebovali do bytu nového a jedete dál. Jde to, ale stačí udělat ten první krok. Četla i manuál, jak na život. Jenže co z toho? Co z toho, když bude mít doma nové pitomé prostírání? Když půjde na společenskou akci, kde… kde co? Bude se mluvit a pít. A co z toho?

Vzpomněla si, že má v lednici jedno pivo. Otevřela ho. Hlavně nezačínejte pít, radili jí. To vás stáhne ještě více na dno. Mávla rukou. Možná takový život alkoholika je alespoň něčím zajímavým. Jenže jí nebavilo ani pít. Ale jó, taky někdy zažila euforii. Když vyšla z toho ústavu, několikrát ji zažila. Šla na aerobic, to bylo fajn, jela na výlet, cítila se jak v jiném světě, a někoho potkala, s kým prožila pár hezkých chvil. Ale dál nic. To její nutkavé zlé jádro, jak tomu říkala, jí pokaždé donutilo rezignovat. Stejně zemřeš, křičelo na ni. Stejně ty hezké chvíle budou vykoupeny těmi špatnými. Jednou jsi nahoře a jednou dole, a když seš dole, je to blbé, a když nahoře, tak čekej, že přijde to špatné. Kdo se směje naposledy, směje se nejlíp, ale kdy je to naposledy? Za chvíli se bude smát zase ten druhý. Dopila pivo a šla spát. Vzbudila se za tři hodiny.

Dívala se do stropu. Možná by si mohla užít i tyto stavy, pomyslela, ale hned to zavrhla. Stejně by si druhý den tento záměr nepamatovala a bylo by vše stejné. Zdi měla počmárané od pastelek. VZPAMATUJ SE. ŽIVOT JE HEZKÝ. JDI VEN. ZBYTEČNĚ ZESTÁRNEŠ, ANIŽ BYS ŽILA. Nepomohlo to. Právě to, že zestárne. Stejně zestárne, i když by žila hezky. A je pak člověku o to líp, že něco kdysi dávno prožil? Kdysi přeci žila hezky, a je jí teď o to líp? Je to všechno jedno. Ještě než usnula, nastavila si budíka o hodinu dříve s tím, že půjde běhat.
Za pár hodin zazvonil. Vstala a oblékla si tepláky a triko. Nazula tenisky. U vchodu se obrátila. Vyzula se a sedla si na gauč. Pustila televizi. Ranní vysílání. Televizi vypnula. V práci bude zase první, pomyslela si. Nebo tam možná zase bude sedět ten podivín, co nepromluví téměř ani slovo. Seděl tam.
„Nemůžu spát,“ řekla mu místo pozdravu.
„Taky ne,“ odpověděl jí.
„Vždyť je to vlastně stejně jedno.“
„Všechno je jedno.“
V rádiu hrály písničku o tom, jak je život báječný. „Nevadí vám, když to vypnu?“ Zeptala se.
„Je mi to jedno, já to nezapnul.“
„Aha,“ řekla a rádio vypnula. „Tak to tu hrálo celou noc.“
„Nejspíš.“
„Někteří lidi z toho nadělají.“
Chlápek mlčel, vstal a došel ke kopírce. „Nefunguje to,“ řekl po chvíli. „Já jen, kdybyste chtěla něco kopírovat nebo tisknout, tak to nejde,“ dodal.
„Aha, tak ještě že to vím. Ale nic kopírovat ani tisknout nepotřebuji.“
„Hm, já jen,že jste tu tak brzo.“
„Chtěla jsem jít běhat.“
„To já taky.“
„A proč jste nešel?“
„Protože to nemá smysl.“
„Nic nemá smysl,“ podotkla.
„Mně říkali, že právě smysl má všechno, ale já tomu nevěřím.“
„Prý stačí, když někoho pozvete na večeři.“
„Je to blbost.“
„Kdybych třeba vás pozvala na večeři, co by bylo jinak? Myslím jako jinak v našich životech z hlediska té chvíle, co tu jsme, ale to je blbost, co říkám.“
„Kdybych šel k vám na večeři, bylo by to možná fajn, ale jen by to oddálilo to pomyšlení, že je všechno na nic.“

Seděli spolu u stolu. Dojedli. Téměř mlčeli.
„Bylo to opravdu dobrý. Jste šikovná kuchařka,“ řekl on.
„Můžeme si pustit nějako hudbu,“ řekla ona.
„To můžem.“
„Ale nemusíme, protože my oba víme, že to stejně nemá cenu.“
Seděli naproti sobě a mlčeli.

Alžběta Bublanová