3. díl povídky na pokračování Kolaps Fridricha Haase

Celý rozrušený mávl na projíždějící auto s rozsvícenou značkou taxislužby. Počkal, až zastaví, rychle do něho naskočil, sesul se na zadní sedadlo a poručil si, kam chce odvést. Automobil se pomalu rozjel. Řidič pootočil velké zpětné zrcátko tak, aby na něho lépe viděl.

„Je vám dobře?“ zeptal se a změřil si ho pátravým pohledem.
„Ne tak docela,“ zachroptěl muž. Po skráních mu stékaly slané krůpěje potu. Ruce se mu klepaly a přejížděl si jimi zběsile po tvářích a po zátylku.
„Nemám vás raději vzít do nemocnice?“ nabídl se taxikář.
„Ne, to nebude třeba.“
„Jak myslíte. Jen mi to tu nezasviňte. Když tak si otevřete okýnko.“
Nic na to neřekl. Po chvíli ale instinktivně zmáčknul tlačítko a nechal se ovanout chladivým večerním vzduchem. Cítil, jak se mu do hlavy hrne krev. Promnul si spánky, ale vůbec to nepomohlo. Stále v nich cítil zuřivé bušení vlastního srdce.
„Náročný večer, co? To já moc dobře znám.“
Muž zvrátil hlavu dozadu. „O tom pochybuji,“ zafuněl nesouhlasně.
Řidič se zasmál. „To byste se divil, kolik já už toho zažil a co všechno se v tomhle taxíku odehrálo,“ řekl a chystal se dát k dobru jednu ze svých oblíbených historek.
Muž ho však zarazil. „Dívalo se na vás už někdy tisíc vyděšených párů očí?!“ vystřelil ze sebe a naklonil se dopředu. Najednou jako kdyby v něm bylo moře energie. „Tisíc očí… očí, v nichž jste mohl číst jen samé zklamání, pohrdání a výčitky. Co to proboha provedl, jako by říkaly. Zažil jste to někdy? Ten spalující pohled, to pokoření, tu hanbu!?“
Taxikář se znepokojeně ošil a přejel si rukou pod nosem. Takhle si jízdu rozhodně nepředstavoval. „Ne, to naštěstí ne,“ zamručel. „A kdo vlastně jste? Nevypadáte jako ti týpci, které obvykle v noci vozím.“
V muži jako kdyby všechno opět pohaslo. Přitočil se k okýnku a nasál čerstvý vzduch. „Já,“ zeptal se sám sebe. „Já už nejsem nikdo.“ Roztřásli se mu ruce. „Býval jsem herec,“ dodal po krátké odmlce.
„Vážně?“ zarazil se řidič a mrknul do zpětného zrcátka, aby si ho lépe prohlédnul. Tvář cestujícího mu ale nic neříkala.
„Hrál jsem v divadle. Posledních pět let dokonce v národním.“
„A co v nějakých filmech, to jste nehrál?“
„Jen v pár… před lety… Kuropění, Temná Grassova komora, Odkud přilétají vlaštovky… S režisérem Kubrem jsme v Berlíně dostali za Vlčí dítě stříbrného medvěda… samé umělecké věci.“
„Tak asi proto vás vůbec neznám,“ vyrazil ze sebe taxikář bezelstně.
Muž se ironicky pousmál.
„No a dál,“ popostrčit ho řidič.
„V poslední době jsem měl pocit… já nevím… nemohl jsem se soustředit… přestalo mi to jít. Z každé věty se stalo utrpení. A čekání na další repliku…“ zvýšil hlas a opět se celý napružil. „Hotová tragédie! Ty obavy, že něco zapomenu, že nebudu znát text, že nastane trapné ticho a do toho se ozve nápověda. Prostě peklo!“ sprásknul ruce. „Z mého projevu se vytratila veškerá lehkost. Stál jsem tam jako prkno. Strnulý, toporný a až trapně nepřirozený. Každý to musel vidět. Dokonce i kritici si toho všimli. A ti si přitom nevšimnou skoro ničeho,“ zaúpěl, jako kdyby ho právě někdo probodnul nožem.
Řidič pozvedl obočí, otráveně si odfrkl a rukou nenápadně zmáčkl tlačítko pod taxametrem. Čísílka na displeji neznatelně zrychlila svůj pohyb. Taxikář mrknul koutkem oka dozadu.
Muž si ale ničeho nevšiml. Byl plně zabraný do svých myšlenek. „A dneska to vygradovalo,“ pronesl, přejel si jazykem po rtech a na chvíli se odmlčel. „Utekl jsem. Uprostřed představení jsem utekl. Nemohl jsem to už vydržet. To napětí, ty úsměšky, to pochichtávání lidí. Selhal jsem… úplně jsem selhal. Macbetha jsem přitom hrál bezpočtukrát a vždycky výtečně! Ale tentokrát!“ při těch slovech se svezl ke dveřím vozu. „Tentokrát to byla katastrofa. Musel jsem odejít, vzít do zaječích, prchnout z jeviště jako nějaký lupič. Seskočil jsem mezi diváky a prodral se až ke dveřím. Někteří z nich si mysleli, že jde o součást představení. Jiní se na mě dívali jako vyorané myši. Ten tupý, překvapený výraz,“ zasmál se a přejel si nervózně rukou po bradě. „A pak jsem si chytnul vás,“ dodal na závěr.
Auto v tu chvíli přejelo přes most, zatočilo doprava, minulo několik domů a pak zastavilo u chodníku.
„To jste teda dobrej, utýct přímo z jeviště,“ pronesl řidič pobaveným hlasem a už si v hlavě sumíroval, jak bude příběh vyprávět cestujícím. „A brzy se dejte dohromady,“ popřál mu, jakmile dostal zaplaceno.

Konec první části

Druhá část

Když Fridrich Haas, tak se onen umělec jmenoval, otevíral dveře od svého bytu, několikrát mu z třesoucích se rukou vyklouzly klíče a s cinkotem dopadly na zem. Doma nikdo nebyl. Haas totiž nadevše miloval divadlo. Zasvětil mu veškerou svou pozornost, celý svůj život a na ten rodinný mu tak nezbýval čas. Jednou to sice už už vypadalo, že se ožení, jenže pak se objevila svůdná a neodolatelná nabídka odejít na hostování do hlavního města. Znamenalo to zkoušet, zkoušet a zase zkoušet, rychle se naučit novou roli a sehrál se s kolegy. Snoubenka o tom samozřejmě nechtěla slyšet ani slovo. „Buď já, nebo divadlo,“ dala mu ultimátum.
A tak zůstal sám. Odstěhoval se do hlavního města, pořídil si překrásný byt na nábřeží s výhledem na řeku a plně se oddal divadlu. Čas od času podlehl a navázal s některou ze svých fanynek, či kolegyň milostný poměr. S jednou začínající, avšak už tehdy mimořádně ambiciózní operní divou si dokonce pořídil syna. Viděl ho všehovšudy třikrát. Pak žena i s dítětem odjela za oceán a přerušila s ním veškeré styky.
Nyní mu nahodilou společnost dělala mladá studentka filozofie. Ta se ale o víkendu zpravidla vracela až brzy nad ránem. V bytě tak byl zatím sám.
Přistoupil k oknu a podíval se na ztichlé spící nábřeží. Přestože zde bydlel už více jak deset let, nikdy si ho pořádně neprohlédnul. Neměl na to čas. Ani tentokrát nevnímal jeho neobyčejnou krásu. Oči se sice dívaly, ale mysl byla úplně někde jinde; na divadelních prknech. Stále dokola si v hlavě přehrával tu scénu, kdy jako smyslů zbavený zaječel, odhodil rekvizity a vrhnul se z pódia mezi diváky. V zádech přitom cítil spalující pohled jeho kolegů. „Co… co to?“ vykřikla lady Macbeth. Kdosi nahoře v lóži se ironicky rozesmál. Šlehnul po něm pohledem, jejich oči se na chvíli setkaly, pak neznámý muž rozpačitě sklopil zrak.
Pamatoval si každičký detail; naprosto vše. Přestože jednal jako v mrákotách, dokázal si zcela přesně vybavit jakoukoli maličkost z onoho večera. Na kraji třetí řady komusi vypadl na zem kapesník, postarší dáma s decentním kloboučkem na hlavě zaklapla svou leopardí kabelku, dítě v uličce dál žmoulalo v prstech nit odpáranou ze svého nového obleku, žena o pár řad dál se snažila rychle vklouznout do vyzutých střevíčků a pak tu byl ten muž nahoře, ta rozšklebená kreatura, klaun s rozříznutým úsměvem hřmotně se pochechtávající na celé kolo.
Možná se mu to ale všechno jenom zdálo, možná to byl výplod jeho choré, zjitřené mysli. Nevěděl. Odvrátil se od okna, sesul se na podlahu a schoulil se do klubíčka. A pak se mu po tvářích začaly nezastavitelně řinout slzy. Brečel; štkal jako malé dítě.
O několik hodin později ho takto zničeného a na smrt vyděšeného našla jeho přítelkyně. Snažila se ho uklidnit a dostat ho do postele. Marně. Vůbec ji nevnímal. Jen si cosi sám pro sebe mumlal.
„Co se stalo? Co se proboha stalo? Tak mluv, povídej,“ prosila ho. On ale neodpovídal, dál ležel na zemi a plakal. Nemohla mu pomoct. Nevyznala se pořádně ani sama v sobě, natož aby se vyznala v druhých. Nevěděla, co vlastně chce. Chodila na demonstrace za dodržování lidských práv, přispívala na děti v Africe, odmítala jíst maso. „I zabití zvířete je přeci vražda,“ říkala přesvědčeně. Hluboko v duši to ale byla stále jen vyděšená, bezradná holčička, která jen stěží mohla pomoct čtyřiačtyřicetiletému zdrcenému a vysílenému muži.
Haasův stav ji vyděsil. Aniž by to kdy přiznala, od chvíle, kdy se seznámili, se stal jejím záchytným bodem, člověkem, o kterého se mohla opřít, vždy tak silný a sebejistý. To jí imponovalo. Jenže teď před sebou měla úplně jiného člověka. „To bude dobré. Pojď se vyspat,“ přemlouvala ho. Jeho zoufalství jí ale těžce otřáslo. Rozklepaly se jí ruce a začala se jí podlamovat kolena. Nakonec to vzdala a šla si lehnout sama. Přestože si Haas stále dokola přehrával, jak prchá z divadla, jak komusi vytrhává kabát, spěšně si ho na sebe navléká a pak nastupuje do taxíku, před svítáním také usnul.
Vzbudil se krátce před polednem. Hodiny nad sporákem ukazovaly pár minut po jedenácté. Na stole v rozlehlé kuchyni, v níž v uplynulých letech strávil jen minimum času, našel připravenou snídani a lístek se vzkazem: „Nevím, co se včera přihodilo, ale určitě to bude dobré. Netrap se. Miluji tě.“
Postel v ložnici byla zválená a neustlaná. Peřina přepadávala přes okraj a dotýkala se země. Nikdy neměla čas na to po sobě uklidit. Vždycky se jako uragán vyřítila ven, aniž by dala byt do pořádku. Ani tentokrát to nebylo jiné. Až na to, že se už ve dveřích rozhodla, že se sem víckrát nevrátí. Nechtěla si zničit krásné představy, které o něm měla.
Snědl namazaný krajíc chleba, vypil šálek silné černé kávy a pak si studenou vodou opláchnul obličej. Jakmile si osušil tvář do ručníku, zvedl telefon a zavolal do divadla. Byl to krátký rozhovor, vlastně spíš monolog, v němž se omluvil za své nevysvětlitelné chování, které připsal na vrub nemoci. „Nebylo mi v posledních dnech dobře. Tušil jsem, že na mě něco leze, ale myslel jsem, že zvládnu představení sehrát až do konce… Jenže… jenže se mi udělalo špatně, všechno se se mnou začalo točit, přestal jsem cítit ruce i nohy, vyschlo mi v hrdle.“
„To je báječné! Víte vůbec, co jste včera způsobil?“ rozeřval se na něho ředitel.
„Ležím doma a mám vysoké horečky. Doktor mi zakázal tenhle měsíc hrát, tak se v divadle budete muset beze mě nějak obejít,“ řekl, a aniž čekal na odpověď, zavěsil.

Konec druhé části

Třetí část

Následující dny strávil jako v mlze. Procházel se místnostmi se svěšenou hlavou, zastavoval se u okna a bez jakéhokoli zájmu s prázdným a zastřeným pohledem sledoval lidské hemžení na nábřeží.
„Jak se to jen mohlo stát? Proč jsem selhal? A dokážu se ještě někdy postavit na divadelní prkna?“ vířilo mu hlavou. Při těch myšlenkách došel ke skříni, posadil se na zem a ze spodní přihrádky vytáhl staré černobílé fotografie. Byl na nich mladý a se zářivě sebejistým úsměvem. Jaký rozdíl oproti dnešku!  Snímky pořídila jeho matka na premiéře prvního představení, v němž tehdy ještě jako ochotník hrál.
Pamatoval si na to, jako by to bylo dnes. Neměl ani trochu trému. Zatímco kolegyně si v šatně před vystoupením strachy okusovaly nehty, on se usmíval. Neměl důvod se bát. „Nic na tom přeci není. Jen postupně odříkat všechny repliky,“ šprýmoval s nimi. Ani v nejmenším nepochyboval, že uspěje. Klidně a razantně vstoupil na jeviště, přehlédl prořídlé řady diváků a pak spustil.
Byl tak přirozený a bezprostřední; úplně splynul se svojí rolí. Namísto Fridricha Haase tu najednou stál rozervaný loupežník Karl Moor. „Slyšel jsem, kterak smrt z tisíce hlavní mi sviští vstříc a neustoupil jsem ani o píď – a teď se mám třást jako žena? Teď se mám před ženou třást? – Ne, žena mým mužstvím neotřese – krev, krev!“ pronášel zvučně a v očích mu planul hněv. Byl dobrý, cítil, že je skvělý. Nebo to bylo jen zdání? Sebeklam? Po půl roce sice odešel do krajského divadla a za dalších dvanáct měsíců už vystupoval v epizodních rolích po boku těch nejlepších herců v zemi, jenže když se přihlásil na konzervatoř, neuspěl. Hanebně selhal.
„Váš projev je rozpačitý, nevyzrálý – chvílemi mdlý, jindy zas pateticky přemrštěný,“ řekli mu. „Je v tom cítit jakási faleš a neupřímnost,“ dodal předseda přijímací komise.
Nechápal. Nevěřil. „Jak to? Vždyť na divadle mi všichni tleskají a aplaudují,“ vířilo mu tehdy hlavou. „V novinách o mně píší jako o vycházející herecké hvězdě. Určitě se mi mstí. Nemůžou přenést přes srdce, že jsem lepší než oni, že hraju, zatímco oni už jen učí,“ uzavřel sám pro sebe.
„Neměla ale komise přeci jen pravdu? Neviděli její členové něco, co si nechtěl přiznat, něco co teď vyplulo na povrch? Byla to jen náhoda, souhra okolností, či snad štěstí, že se mu až doposud dařilo?“ přemítal nad černobílými fotkami. Na konzervatoř se později hlásil ještě dvakrát, opět ale neúspěšně. Nakonec proto zůstal bez hereckého vzdělání. Až doteď mu to vůbec nevadilo. Většina členů komise se mu navíc později omluvila. Někteří dokonce o jeho výkonech začali psát exaltované recenze.
Jen jejich někdejší předseda dál sveřepě tvrdil, že Haasův herecký projev nestojí ani za zlámanou grešli a jeho úspěch dokládá celkový mravní a kulturní úpadek společnosti. Když v novinách čítával jeho jedovaté kritiky, musel se hlasitě smát. Přišly mu tak trapně průhledné. „Nic než závist,“ říkával samolibě. Jenže neměl předseda přijímací komise pravdu? Proč by něco takové psal, kdyby si to nemyslel? Skutečně šlo jen o zlovolné štěkání zneuznaného starce nad hrobem? „Možná opravdu neumím hrát. Možná, že jsem to ani nikdy neuměl. Jen jsem si něco namlouval a ve skutečnosti jsem prachsprostý břídil,“ pomyslel si Fridrich Haas, vstal ze země a nechal fotky rozházené po koberci.

Pavel BestA