Příjemně nehvězdný koncert Steva Hacketta z Genesis

Když jsem v říjnu 2013 odcházel z koncertu Petera Gabriela v pražské O2 areně, moje pocity byly smíšené. Dojem ze skvělé show a výkonu Petera Gabriela kazila pachuť z vlažných reakcí publika. Když jsem se ve svém sektoru pokoušel tleskat nebo zpívat s kapelou, skoro jsem si připadal jako blázen. Zdálo se, jakoby si lidé ani tak nepřišli poslechnout Gabrielovu skvělou hudbu, ale spíše se přišli podívat na velkou rockovou hvězdu. Nedávný květnový koncert Steva Hacketta v pražské Lucerně byl pravým opakem.

Ačkoli Steve Hackett nepochybně svoje místo na rockovém výsluní má, jako hvězda se nechoval ani na pódium, ani mimo něj. Jeho způsob nástupu na scénu (společně s ostatními hudebníky své doprovodné kapely, a ne po obvyklém dlouhém čekání na Godota) a bouřlivá reakce publika na první (tri)tony energické Dance On A Volcano dávala tušit, že lidé se nepřišli podívat na rockovou hvězdu, ale poslechnout si hvězdnou rockovou hudbu, kterou dobře znají. V úterý 6. května šlo v Lucerně skutečně čistě o hudbu, což se promítlo i v chudší vizuální stránce. Lehce negativně se to však projevilo také ve zvuku. Z letmého pohledu na stage bylo už před koncertem jasné, že Hackett nechtěl vytvořit dokonalou repliku genesisovské hudby – nikde žádné Hammondy, Leslie speakery ani collinsovská levoruká bubenická sestava. Steve Hackett vsadil jednoduše na hudbu samotnou. A hudba Genesis to celé skutečně utáhla, a to i přesto, že zvuk místy nezněl zcela autenticky a dokonce pojetí jednotlivých skladeb se občas dost lišilo od originálu.

Některé skladby byly zahrány téměř identicky, jak je známe z původních desek Genesis (The Return of the Giant Hogweed, The Fountain of Salmacis, The Musical Box). Jiné ale doznaly menších či větších změn, jež se někdy odrazily pozitivně, někdy negativně. Skladbou, které aktualizace prospěla nejvíc, byla podle mě I Know What I Like. Jazzové sólo na sopránový saxofon v úžasném provedení Roba Townsenda jí sedlo, jako by do ní odjakživa patřilo a povzneslo ji na špičkovou jazzrockovou úroveň ve stylu Stinga. Ne všem songům změny ale příliš nesvědčily. Nejvíc to bylo patrné u kytarového sóla The Knife. Tato skladba má neuvěřitelný drive už na albu Trespass a kapela ji zahrála tak, že její energie šlehala do publika silou tsunami. Když však došlo na kytarové sólo, očekávanou skvěle vystavěnou pasáž Anthonyho Philipse nahradilo nové Hackettovo pojetí. V době natáčení Trespass v kapele Stave Hackett ještě nebyl a je celkem logické, že si sólo udělal tentokrát po svém. Celkovému dojmu skladby to ale trochu uškodilo.

Některým písním by rovněž neuškodila větší Hackettova důslednost. Jednotliví hudebníci dostali poměrně velký prostor k vlastnímu způsobu vyjádření, což se někdy povedlo, někde však došlo k tomu, že si své party spíše zjednodušili. Nejpatrnější to bylo při instrumentálně nejnáročnějších pasážích Firth Of Fifth a Supper’s Ready. Právě při těchto ostře sledovaných chvílích se projevilo, proč je rytmika Banks – Collins – Rutherford nenahraditelná. Firth Of Fifth byla zahrána sice bez zaváhání, jenže cvičenému uchu progrockového fajnšmekra bylo hned jasné, že ony proslulé polyrytmické struktury jsou přece jenom lehce zjednodušené, a to především v bicích, naopak klávesové provedení ze strany Rogera Kinga bylo vynikající. To samé platilo pro Apokalypsu v 9/8, předposlední větu a vyvrcholení epické rockové suity Supper’s Ready. Čekal-li posluchač bicí ve stylu Phila Collinse, který nejen, že držel devítiosminový rytmus, ale také přiznával polymetrické hrátky Tonyho Bankse a do toho ještě přidával vlastní vyhrávky, tak čekal marně. Gary O’Toole na tohle zkrátka nestačil.

Dalším negativním prvkem bylo zjednodušení aranžmá 12strunných kytar na začátku Supper’s Ready. Klávesová náhražka nebyla příliš uspokojivá. Naopak výkonem hodným obdivu byl zpěv Nada Sylvana. Ten zvládal s přehledem jak Collinsovy špeky (Squonk), tak party, na které často nestačil Peter Gabriel (závěr Supper’s Ready). Koncert Steva Hacketta v pražské Lucerně nebyl expoziturou rockové hvězdy, ale oslavou špičkové hudby, kterou skupina Genesis přinesla progresivnímu rocku, a kterou si pražští diváci dokonale užili.

Svou recenzi zakončím tak, jak jsem ji začal, a sice chválou Hackettova „nehvězdného“ přístupu. Ten, když po skončení koncertu procházel Lucernou ke svému autobusu, obklopen hroznem nenechavců, neodbyl ani jednu jedinou prosbu o podpis či společnou fotografii. A to přesto, že jeho obrovská únava po rychlém sledu dvou koncertů v Polsku a Česku byla nepřehlédnutelná. A není vlastně právě takové chování projevem opravdové rockové hvězdy v pravém slova smyslu?

Filip Tailor