Národní galerie v Praze ukazuje, jakými cestami se v uplynulém století ubíralo světové výtvarné umění. Činí tak trochu nechtíc na výstavě prací Jana Kotíka, který po celý život experimentoval s jednotlivými směry a tendencemi.

Umělecká cesta, po níž se v roce 1935 vydal tehdy devatenáctiletý Jan Kotík, syn významného turnovského malíře Pravoslava Kotíka, v lecčem připomíná dráhu jeho jmenovce a vrstevníka Jana Křížka. Jen vyústění je výrazně jiné. Zatímco Kotík u malování vydržel až do smrti, Křížek pověsil už v roce 1962 řemeslo na hřebík s odůvodněním, že všechny problémy výtvarného umění už zdárně vyřešil, a začal se proto věnovat včelařství. Podobnost můžeme spatřovat naopak v tom, že oba dva odešli do zahraničí, kde prožili velkou část života. Křížek vzal nohy na ramena už před „vítězným únorem“ 1948 a odstěhoval se do Francie, Kotík krátce po okupaci sovětskými vojsky v roce 1969 odjel raději do Berlína.

Za nejvýraznější svorník však můžeme považovat neutuchající snahu obou dvou reflektovat ve svých dílech nejnovější trendy ve výtvarném umění. „Specifikum uměleckého projevu Jana Kotíka spočívá ve schopnosti velmi inteligentně absorbovat světové a evropské podněty z uměleckého světa,“ nechala se slyšet kurátorka Iva Mladičová. Tento přístup bohužel postupně překročil meze pouhé inspirace a vedl k epigonství, i když nutno podotknout, že k relativně dosti zdařilému. Ani Křížkovi, ani Kotíkovi se tak nepodařilo vytvořit vlastní svébytný styl, díky němuž by bylo jejich dílo na první pohled rozpoznatelné. Tím se zcela zásadně liší od jejich vrstevníka Václava Boštíka, který sice také vyšel z abstraktního umění, vtisknul mu však zcela osobitou podobu.

Výstava Kotíkových prací, která bude ve Veletržním paláci k vidění až do 23. března, je složena ze šesti na sebe navazujících částí. Přestože se v nich kurátorka expozice umě snaží dokázat unikátnost Kotíkova díla, příliš se jí to nedaří. Práce turnovského malíře připomínají tu plátna Pabla Picassa, tu Joana Miróa, nebo Paula Klee, později zase Jacksona Pollocka, či Jeana Dubuffeta. „Na počátku sedmdesátých let došel Kotík k tomu, že obrazovou plochu zavinul a vytvořil linii. Maloval akrylem na lano a různě ho zavěšoval do prostoru, jehož aspekty hledal,“ připomíná Mladičová. Ani tím však Kotík nijak nepředběhnul svou dobu, jen opět převzal to, co viděl kolem sebe.

Rozšiřující pohled na autorovu osobnost přináší od února také expozice konající se v Galerii Švestka. Její majitel totiž turnovského experimentátora zastupoval od roku 1997 jako obchodník a od jeho smrti v roce 2002 spravuje jeho uměleckou pozůstalost. Jádro komorně laděné přehlídky tvoří díla doposud nepříliš známá a takřka nevystavovaná. Povětšinou jde o skici, které autor pokládal za plnohodnotné umění a které vznikaly v druhé polovině dvacátého století, kdy Kotík pobýval v Berlíně. Právě tehdy se mu poštěstilo vystavovat i na slavném benátském bienále a následně získat cenu Freda Thielera za malbu.

Hodnocení:

Díky neustálému střídání uměleckých stylů se Janu Kotíkovi i přes enormní snahu, nebo možná právě kvůli ní, nepodařilo na rozdíl od jeho vrstevníka Václava Boštíka vytvořit vlastní svébytné umělecké dílo. Takřka v každém obraze je cítit cizorodý prvek, jenž z pláten dělá kopie slavnějších originálů.

Výstava potrvá od 18. 10. 2013 do 23. 3. 2014

Kde:
Národní galerie – Veletržní palác
Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Otevřeno:
denně mimo pondělí od 10:00 – 18:00

Vstupné:
Plné: 100,- Kč
Snížené: 50,-Kč

61%

Pavel BestA