Třetí díl povídky Alžběty Bublanové s názvem Představy

Jako každé nedělní ráno, tak i to dnešní, Láďa vstal okolo desáté a šel si koupit noviny, které si pak četl u snídaně. Pil silnou, černou kávu a užíval si všechny zprávy, které měly negativní příchuť. Vraždy, znásilnění, bitky, krádeže, loupeže, nehody, osobní krachy, nesnáze obyčejných lidí i celebrit, rozvody, tahanice o děti, nemoci, úmrtí, povodně, požáry, hurikány, nezkrotné řádění šílenců, atentáty, politické šarvátky, pláč obětí.

Představoval si všechny tyto události se svou účastí. Vybájil si, že on je ten vrah, lupič, násilník. Leckdy svou imaginaci dohnal do takových rozměrů, že se bál každého policejního houknutí, zazvonění domovního zvonku s představou, že si pro něj jdou. Byl to vrah, násilník, lupič, zloděj, gauner, rozvraceč rodin, pyroman, prznitel. Ale jen ve svých představách. „V noci z pátku na sobotu někdo ubodal 29letého muže na pražské tramvajové zástavce Hlubočepy,“ četl v novinách. Láďa usrkl kafe a položil si hlavu do dlaní. Z pátku na sobotu? Tramvajová zastávka Hlubočepy? Úžasné. Bydlí pět minut od jmenované zastávky. Žije v panelákovém bytě už dvacet let. Od té doby, co se rozvedl, se poblíž jeho bydliště mnoho zločinů nestalo. A vražda už vůbec ne. Viděl se, jak vychází z bytu okolo…. Začetl se do novin: „Prosíme kohokoli, kdo se okolo třetí hodiny v sobotu ráno pohyboval v okolí zastávky Hlubočepy, ať se přihlásí na nejbližší policejní stanici, nebo ať volá telefonní linku 158.“ Láďa ve svých představách vychází z bytu před třetí hodinou, v kapse u kabátu má schovaný malý kuchyňský nůž s černou lehce odřenou rukojetí. Přichází na zastávku a čeká. Kousek od něj postává mladík. Irituje ho jeho sebevědomé chování. Mladík prochází kolem něj a možná nedopatřením, nebo spíše nějakým hulvátstvím mu do obličeje foukne cigaretový kouř. Láďa počká, až mladík přejde, vytáhne nůž a zabodne mu ho do zad. Vražedná zbraň jde ale těžko vytáhnout z mohutných zad oblečených do kožené bundy. Mladík sebou vylekaně cukne, lehce se otočí a pak padá k zemi. Láďa ho posunem nohy otočí, kleká si k ještě živému tělu a dává smrtelnou ránu přímo do srdce. Všude je spoustu krve, mladík zachroptí a zkřiví obličej. Je to hezký muž, napadne Láďu. Nůž je stále zabodnutý v srdci, které tiše a odevzdaně dosluhuje. Buch buch. Mužův obličej se znehybní, oční bělmo se vyboulí, rty ztenčí a rysy ve tváři ztuhnou. Najednou tu leží nehybné tělo. Nedohaslá cigareta vypadla muži z prstů a doutná vedle těla. S velkým úsilím vytáhne Láďa svůj nůž a spěšným krokem zamíří domů. Snaží se být v tichu, skoro nedýchá. Každou chvíli čeká ostrý zvuk policejní houkačky. Kdy se to stane? Kdo objeví tělo první? Dojde domů, vleze si do postele a nakonec usne, aniž by cokoli slyšel.

Z pátku na sobotu byl Láďa doma. V tu dobu tiše oddychoval ve své skromné posteli. Okolo osmé hodiny večer si ohřál párky, pustil si televizi a otevřel si k tomu pivo. Žádný program ho nezaujal, do deseti večer přepínal z kanálu na kanál, až přístroj vypnul, oblékl se a vyšel ven. V hospodě poblíž zmiňované zastávky si dal tři piva, prohodil pár slov se stálými štamgasty a prohlížel si ženské. Občas se tu nachomýtne Petra, 50letá kadeřnice, která má pro něj slabost, a protože je sama rozvedená, nechá se občas Láďou zlákat k němu domů. V ten den v hostinci nebyla. Láďa svou návštěvu v hospodě završil panákem zelené a šel domů. Podle jeho odhadu mohlo být tak kolem jedné hodiny. Doma si ukrojil chleba, namazal si ho sýrem a dal na něj plátek salámu. Zapil ho lahvovým pivem a šel spát. Ovšem, zamyslel se Láďa, mohl jsem čistě hypoteticky ten nůž, kterým krájel chleba, vzít a jít na zastávku. Jelikož to časově nevycházelo, zaměřil se Láďa na jinou zprávu v novinách, a sice, o sňatkovém podvodníkovi. Viděl se v náručí krásných blonďatých dam, ale pak ho najednou napadlo, že okolo jedné hodiny sice mohl být doma, ale dal si pak ještě jedno pivo a trochu se napil becherovky, kterou dostal k nedávným narozeninám od Petry.

Mohl se opít, vzít nůž a vyrazit. Mohl to být on. Čistě hypoteticky. Vzpomněl si na včerejší ráno, kdy ho bolela hlava, a cítil tlak po celém těle. Takový neznámý tlak. Napětí. Možná i obavu. Obavu z čeho? Že ho chytnou? Napětí z toho, že někomu vzal život? Někomu neznámému? 29 let. Mohl mít rodinu, zamyslel se Láďa. Dodýchal. Domů už nedojel. Láďa vstal a otevřel příborník. Vytáhl nůž, natáhl ruku směrem k oknu a pozorně si ho prohlídl. Žádné stopy po krvi. Ovšem že tam není krev, řekl si Láďa, kdybych to byl udělal, nůž bych přeci umyl. Ale stopy, neznatelné, pouhým okem neviditelné tam mohou zůstat a oni to v těch svých laboratořích najdou. A ztotožní krev vraha s mojí, uzavřel své úvahy. Pak ho napadlo, že ta krev musí být na více místech. Kabát? Došel do malé předsíně a z věšáku sundal kabát. Rozložil ho na postel a zkoumal. Byl dost špinavý. Měl bych ho možná dát do čistírny, pomyslel si. Těžko říct, jestli nějaké ty šmouhy jsou zaschlá krev zabitého člověka, který teď leží někde v márnici, a možná ho pitvají. Rozříznou mu lebku, otevřou mu tělo, prohlíží si rány a do svých notýsků načichlé formaldehydem píší, odkud kam mířil nůž. Byl – li to nůž. Psali bodná rána. Láďa popošel ke skříni, ze které vytáhl malou šavli, kterou mu kdysi věnoval bývalý tchán. Čistá jako lilie. Čím ještě se dá zapíchnout člověk? Zamyslel se Láďa. Rozhlédl se po pokoji. Viděl to. Nebo spíše neviděl ocelovou sošku nahé ženy, která vzpínala ruce nad hlavou. Ty ruce… Mohl do něj zabodnout špičky těch drobných prstů. Kde je ta soška? Nevzpomíná si, že by ji dal pryč. Na druhou stranu si nevzpomíná, že by tu v poslední době byla. Mohl ji někam schovat při úklidu. Když na jaře gruntoval. Pomáhala mu při tom Petra. Mohla ji ona někam dát. Nebo je ta štíhlá nahá žena vražedná zbraň?

Venku začalo sněžit. Láďa si oblékl kabát a vyšel ven. Měl rád sníh, i když věděl, že brzy se promění v hnědou tekutou směs, která mu zablátí špičky bot a on bude líný si je umýt, protože ví, že jakmile vyjde ven, znovu se mazlavá hmota přilepí, a jak mu řekla Petra: „Ty nikdy nebudeš mít smysl pro čistotu a pořádek.“ Občas k ní zajde na stříhání vlasů. Ale dělá to jen kvůli ní. Nesnáší totiž její výhrady, že si je málo myje a češe, a že v nich má chuchvalce. Slevu mu sice dává, ale za těch pár korun mu ty výtky nestojí.

Láďa vyšel do prvního poprašku sněhu. Míjí tramvajovou zastávku. Tady se to stalo, řekl si a zůstal stát. Dívá se na všechny ty lidi, co čekají na tramvaj. Kolem projíždí policejní auto, v tichosti a bez houkání. Instinktivně se podrbe na čele, aby skryl tvář. Auto zastaví. Otevřou se dveře a vyleze z nich mladá policistka. Láďa popojde k chatrnému křoví. Policistka vejde do trafiky a Láďa zůstává nehybně stát. Až policistka vyjde ven, nastoupí do auta a to se rozjede, Láďa jde dál. Pak ale změní směr a dojde k zastávce. Chvíli tam postává. Jde čtyři kroky směrem k jízdnímu řádu. Vidí koš. Je plný odpadků. A nahoře tomu korunuje kelímek z rychlého občerstvení. Ten koš určitě od té doby vysypali, řekl si Láďa, ale stejně ho to nutilo k představě, jak muž popíjí colu, hodí kelímek do koše a pak tiše zastená nad štiplavou bolestí v zádech. Ostrou bolestí? Omamnou bolestí? Zničující? Pálivou? Bolestnou bolestí? Která se nedá vydržet? Která je cítit tak, že by člověk chtěl raději umřít ve spánku? Bál se? Bál se ten člověk, že přijde o život? Když se do něj ponořil ten vražedný předmět? Věděl, že je konec? Podle Láďových představ útok přišel zezadu, ale co když ho ten vrah bodl do břicha? Nebo co když oběť umírala několik desítek minut, pokračoval Láďa. Noční tramvaje jezdí po půlhodině. Mohl tady klidně dvacet minut ležet a říkat si, že to bude dobrý. „To bude dobrý, to bude v pohodě,“ řekl si Láďa nahlas. Stále okouněl na zastávce. Stál na zastávce a říkal si, že možná, dost pravděpodobně stojí na místě, kde ležel ten mrtvý. Umíral dlouho? Zabila ho soška nahé ženy? Láďa šel pryč. Bylo poledne. Řekl si, že by mohl zajít do knihkupectví a koupit si knížku. Miloval dramatické příběhy. Obrátil se, popošel zpět k můstku a počkal na tramvaj, která ho dovezla do centra.

Vybíral dlouho. Potřeboval nějaké působivé napětí. Koupil si román o ženské, co zabila svého druha, který ji mlátil. Psáno z věznice. Láďa cítil příjemný, chladivý a zároveň žhavý pot na zátylku. Přemýšlel o tom, co ta ženská prožívá. Jak ji mlátil přítel a hlavně, jak ho zabila? Čím? Kdy? Poté, co ji brutálně zbil? Znásilnil? Byl nahý? Opilý? Přišel právě z hospody? Nebo když spal? Jak nejlíp usmrtit člověka? Láďa přemýšlel, jak by zabil Petru. Mnohokrát u něj spala. Mohl jí kdykoli podříznout krk. A mrtvolu pak někam odnést. Nebo rozřezat. A po kouskách se jí zbavovat. Nebo ji zabít nenápadně. Jedem. Vzít ji život tak, aby to nevypadalo na vraždu. Ale více ho lákala představa policejního vyšetřování. Na co by přišli? Vedla by stopa ke mně? Ptal se sám sebe a moc si přál být u toho vyšetřování. Koupil si knížku a vyrazil na zpáteční cestu.

Konec první části

Druhá část

Stavil se ve své hospodě. Byla tam i Petra. Pila pivo a podle Láďy vypadala zdrchaně a něžně zároveň. Sedl si k ní a pohladil jí po ruce.
„Je mi blbě. Hrozně blbě,“ řekla tiše.
Láďa se k ní nahnul. „Co se stalo?“ najednou ho napadlo, že by ten mrtvý chlap mohl být její syn. Tak nějak mu zhruba bylo.
„Víš, že Petr…,“ ztichla. A je to tady, je to on.
„Jeho Šárka je v tom,“ řekla náhle Petra.
„V tom? Jako těhotná. To je přeci krásný.“
„Já vím, já vím. Je to nádherný, ale mě to připomenulo, že jsem už stará. Bába.“ V očích měla tajemnou zář. Napila se piva. Láďa na ní viděl, že potřebuje obejmout. Ale toho se zdráhal. Takové objetí by ho mohlo postavit do role přítele. Ale to on nechce.
„Víš, že tu zabili chlapa?“ Změnil rychle téma.
Petra se na něj podívala nechápavě. „Ale ono je to jedno. Mně nevadí, že jsem babičkou. Já vlastně nevím, co mi vadí. Možná…možná to, že já tu rodinu nedokázala udržet.“
„Nech to,“ řekl jí Láďa. „Víš něco o tom chlapovi? Tady na zastávce.“
Petra zakývala hlavou ze strany na stranu. „O jakým chlapovi?“
Láďa se rozzářil. Kývl na číšníka, že si dá jednoho panáka. „Tady na zastávce. Někdo ho zapíchl.“
Petra si zapálila cigaretu. „A jak to víš?“
Láďa se polekal. „Psali o tom v novinách.“
„Bude to kluk.“
„Co když ho zabil někdo odtuď? Je mezi námi?“
„Co když ten život toho malýho má přijít místo mě? Já už patřím do starýho železa,“ šeptla Petra.
Láďa vycítil šanci. „Ale nepatříš,“ lehce jí štípl do pravé líce. „Dáme si panáka a půjdem ke…,“ zarazil se, když se podíval do její napjaté tváře. „Dáme si prostě jen panáka,“ dodal a Petra kývla. „Jo, to bych chtěla.“
Láďa si prohlédl její obličej. Představil si, jak by vypadala v okamžiku smrti. Jaké by byly její oči, když by jí škrtil? Škrcení? Jak to probíhá? Pohladil ji po krku a ona se na něj mile usmála.
„Je ten život ale těžký,“ její hlas zněl ale už klidněji.
Objednali si panáky. Láďa ho do sebe kopl. „Hele, nepoklidila si mi někam to sošku, co jsem měl na skříni?“ Zeptal jsem se jí.
Petra si panáka jen lízla a zapila to pivem. „Jakou sošku?“
„No, tu tý ženský. Nahý.“
„Co já vím. A co je s ní?“ Zareagovala podrážděně a pak rychle dodala: „Hele, ono to možná vyznělo, jako že jim to nepřeji, ale já jim to přeji. A těším se na to vnouče. Jen…víš, jen mě to zaskočilo. Možná, když bych byla furt s ním, tak bychom se těšili, že jednou přijdou vnoučata, ale takhle….,“ viděl v jejich očí výčitku. Několikrát na to téma už narazila. Jakože jsou spolu a vlastně nejsou. Že se vlastně chovají jako puberťáci, kteří ještě neumí mít vztah. A teď jí došlo, že puberťákem už dávno není.
„No ta nahá soška, jak měla ruce nahoru,“ nevzdal se Láďa.
Petra vypila panáka. „Co si myslíš? Jakože jsem ji vzala? Nějakou debilní sošku,“ vyprskla.
Láďa zavrtěl hlavou a zamáchal pravou rukou. „Jakože si ji možná někam schovala. Pamatuješ? Jarní úklid….“ Snažil se o něžný tón, který vyšel, a Petra se při té vzpomínce usmála. Prohrábla mu vlasy. „Měl bys zase někdy zajít. Máš to už dlouhý.“
Láďa si uvědomil, že téma ztracené sošky je pasé a slíbil návštěvu kadeřnictví v příštím týdnu.
Byla středa podvečer a Láďa už na své divoké představy, že zamordoval nevinného člověka na zastávce, zapomněl. Seděl pohodlně v křesle v kadeřnickém salónu.
„Hele, víš, jak si mi říkal o tom, že někoho zabili tam u nás…“
Láďa sebou cukl. „Nó,“ řekl.
„Četla jsem o tom na internetu.“
„A co jsi četla?“ Zeptal se netrpělivě. Internet Láďa neměl a kromě nedělních plátků média nijak nevyhledával.
„No, jakože se to stalo.“
“A už ho chytli?“ Zeptal se Láďa poněkud nevrle, protože, jestli ano, tak by přišel alespoň v tomto případě o svou představu.
„No, nechytli, ale už prý mají na někoho to…tušení.“
„A na koho?“
Petra mu více zaklonila hlavu do umyvadla. „Jako jak to mám vědět? A to oni nemůžou říct, ne?“
„Proč?“
„Protože by jim pláchl.“

Láďa přemýšlel, kam by pláchl. Představoval si, jak odchází domů, balí si jen to nejnutnější. Po cestě vykrade nějaký obchůdek, aby měl peníze, a mizí na letiště. Ne, na letiště ne. Tam jsou kontroly. Musel by si změnit identitu. Nové doklady. Nalepit si falešné vousy. Možná by to chtělo nějakou masku. Mohl by se převlíknout za ženskou. Jenže na letištích mají ty skenery, které vás vysvlečou do naha. Nebo by se mohl skrývat někde v lesích. Ale na to je zima. Žít jako zvíře. Až do konce života. A kdyby ho chytli? Vzpomněl si na knížku o ženské ve vězení. Představil si, jak k domu přijede policejní komando, které vyběhne schody, rozrazí dveře, povalí ho na zem a spoutá. Pak bude sedět na policejní stanici a řekne vše, co ví. O vazbě bude rozhodovat soudkyně, v jeho očích to bude přísná silnější ženská ve středním věku se špinavě blonďatými vlasy stočenými do mohutného drdolu. Zůstane ve vazbě až do soud, a pak mu řeknou, že stráví za mřížemi deset let. S ostrahou. Kdo ví, jak toho chlapa zabil? Co když to bylo obzvlášť brutálním způsobem. Co když těch bodných ran bylo více? Sošku doma nikde nenašel. Co když ji mají oni? A zveřejní to. A on se teď před Petrou zmínil, že sošku postrádá. Udá ho? Byla by toho schopna? Dojít na policejní stanici a říct tam, že ví, kdo je vrah. Jak by to říkala? „Víte, já netvrdím, že to je on, já jen, že on nějakou takovou sošku měl a prý ji už nemá. On se mě totiž na to ptal. My jsme tam před časem dělali takový velký úklid. Já nevím, je možný, že je někde zašantročená.“ Opravdu by mu zničila život? Nebo co když ho někdo viděl?

Láďa seděl ve středu večer doma. Čerstvě ostříhaný. Přemýšlel, jak mohou vyšetřovatelé mord party přijít právě na jeho osobu. Co by ho s tím incidentem mohlo spojovat? Cítil lehké vzrušení. Tohle nedělal poprvé. Představy a představy. Ale nyní cítil i intenzivní strach. Bylo to moc blízko. A navíc mu zmizel potenciální vražedný předmět. Konec snovým stavům. Co když to opravdu udělal? Nějaká podvědomá touha vybičovaná několikaletými imaginacemi vzrostla do reálného činu. Co když v opilosti vzal tu sošku a vydal se zabít člověka? Seděl v křesle s otrhaným čalouněním a nemohl se pohnout. Byl by toho schopen. A byla by polehčující okolnost, že o tom zkrátka nic neví? Jak neví? Ví, kde se to stalo, v kolik. Vlastnil vražednou zbraň. A v době činu byl blízko. Musí se smířit s faktem, že potenciální vyhlídka, že to byl on, je reálná. Že už ani nevěří možnosti jiného pachatele. Co teď? Musí si znovu vše projít. Příležitostí, jak na něj mohou přijít, může být hodně. Případní svědci. Vražedná zbraň. Mohlo mu na místě činu vypadnout něco z kapsy. Účtenka, kde byly údaje platby kartou. Pak už se poveze. Budou ho vyšetřovat. Zjistí, že otisky prstů se shodují, najdou u něj v bytě na nějakých předmětech krev oběti. Dosud na něj ale nepřišli. Co když už ale čekají venku? Vyskočil k oknu a podíval se na prázdnou temnou ulici. Zaujala ho postava muže popocházejícího sem a tam. To je on. Vyšetřovatel. Rychle zatáhl závěsy. To je v pohodě, říkal si. To určitě není tak, jak si myslí. A jestli jo, tak tam prostě jen obhlíží terén. Jednou odejde. A zítra podá hlášení. Než si pro něj přijdou, může to trvat ještě několik dní. Vždyť to vždycky trvá nějaký ten den nebo týden, než chytnou vraha. Otevřel si lahvové pivo a sedl si zpět do křesla. Prostě zmizí. Ale musí to promyslet. Zítra půjde normálně do práce a dá výpověď. Policie bude určitě čenichat v zaměstnání, a kdyby zjistila, že tam bez důvodu nedorazil, vyvrátila by mu dveře od bytu a odvedla by ho. Jenže výpovědní lhůta je dva měsíce. To nejde. Domluví se šéfem, že to bude okamžitě. Stejně chtěli dělat nějaké personální škrty. Tak se takhle obětuje. Nebude to ale moc nápadné, až tam přijdou policisté a zjistí, že dal výpověď. Ale ať si.. Trýzní ho představa, že by si pro něj přišli právě tam. Prostě dá výpověď, zabalí si a zmizí. Ale kam? Musí odcestovat. Jenže nemá peníze. A co totožnost? Vstal, otevřel šuplík plný různých papírů a dokumentů a vytáhl pas. Podíval se na fotku. Kdyby tak mohl nějak přimalovat vousy, knír, změnit oči. Nezná nikoho, kdo falšuje doklady. A kam by jel? Při těchto myšlenkách usnul.

Ráno se vzbudil už v pět. Podíval se z okna. Nikdo tam nestál. Lehl si do postele, ale spánek už nepřicházel. Otáčel se z boku na bok, nakonec vstal, oholil se, oblékl se a šel do práce. Přišlo mu, že to ráno potkal policejních aut více než kdy jindy. V práci počkal na šéfa. Proběhlo to hladce. Zítra už chodit nemusí. Dohodli se na okamžité výpovědi. Asi je šéf rád, že nemusí vybírat toho, koho pošle z kola ven v rámci nařízeného propouštění. Láďa má volný pátek na spřádání svých plánů. Někde vevnitř cítil jistotu, že si pro něj tento týden nepřijdou. Nevěděl proč. Útěk plánoval na neděli. Odejde kolem poledne, půjde někam na oběd a už se nevrátí. Bude se toulat tak dlouho, dokud se prostě něco nestane. Bude přespávat, kde se dá. Mohl by před tím vykrást nějakou banku. A pak se ubytovat někde v laciném hotelu, kde by si ho nikdo nevšímal. A začal by pracovat na své proměně. Nechá si narůst dlouhé vlasy a dá si je nabarvit. Pak pojede do dalšího hotelu. Bude stále na cestách. Poplete tak policii. Každou výměnou bydliště změní něco na své vizáži. Pak bude někdo úplně jiný. A určitě sežene i někoho, kdo mu změní doklady. A pak začne zcela nový život. Nenechá si přeci zničit poslední léta aktivního života. Jak se asi cítí člověk, když ho pustí na stáří? Co dělat? Kam jít? Ale necítí se on už teď? Co dělat? Kam jít? Svůj dosavadní život musí pohřbít. Vzpomněl si na Petru. Takových ještě může mít. Ale kdyby ho pustili v šedesáti, určitě by už na něj nečekala. Nebo jo? Stála by před vězeňskou bránou se slovy: „Pojď domů“? Proč s ní vlastně nechtěl nikdy žít? Proč vlastně s nikým nikdy nechtěl žít? Proč mu tak pitomě utekl život? Co má? Malý byt v pronájmu. Práci účetního v jedné obchodní firmě, která mu nikdy nedala ani pořádné prémie. Nikdy žádné děti. Pár hezkých vztahů. Pár nepovedených vztahů. Pár hodně mizerných vztahů. A své představy. Představy, kolik lidí utloukl, kolik žen znásilnil, kolik korupcí má na svědomí. Co když i toto je jen představa? Kterou trochu přehnal. Co když to všechno dělá zbytečně? Ale kde je tedy ta soška? A proč ten intenzivní pocit strachu? Ta silně to ještě nikdy necítil. Nesmí se rozptylovat podobnými myšlenky. Musí jednat. Celý pátek se tímto zaobíral, až usnul v křesle.

Konec druhé části

Třetí část

V sobotu ráno si sbalil věci do starého hnědého baťohu, který schoval po postel a vyrazil ven. Dojel tramvají na druhý konec města, schoval se v nedalekém podchodu, kde si ukryl tmavě zelenou bundu a namířil si to k malému obchůdku. Rozhlédl se, nasadil se černou kuklu a vešel dovnitř. Byl to krámek s potravinami. Uvnitř byla mladá prodavačka a jeden zákazník, muž zhruba jeho věku. Trochu se polekal, ale pak zařval: „Tohle je přepadení,“ a udělal několik kroků směrem k pokladně. „Dej mi všechno, co tam máš,“ zakřičel. „Tak dělej,“ vyprskl. Ohlédl se po tom chlapíkovi. Co kdyby se ho snažil přeprat? Má přeci jen dětskou pistoli. Chlapík ale instinktivně uhnul směrem ke zdi. Prodavačka otevřela pokladnu. „Mám jen toto,“ řekla rozechvěle.
„Co?“ Zakřičel. „Co máš?“ Nakoukl do kasy a viděl jen pár pětistovek, dvoustovek, stovek a hromadu mincí.
„To je všechno? Za celý den?“
„Je málo hodin,“ odpověděla mu hlasem, který se už přestal chvět. Poznal na ni, že pochopila jeho amatérství a řekl jí, ať mu všechny bankovky okamžitě dá a schoval si je do kapes. Utekl do pochodu, kde si sundal kuklu a oblékl připravenou bundu.

Doma si spočítal tržbu. Dohromady čtyři a půl tisíce. Proboha proč zrovna já? Řekl si. Riskuji kvůli čtyřem tisícům. Proč jsem si jen netroufl na banku, litoval se. Ukrást tak půl milionu… Ale co s tímto? Vztekle hodil bankovkami na zem, ale hned je pečlivě sesbíral a schoval do baťohu. „Jsem začátečník,“ usmál se šibalsky. Sedl si do křesla a zapálil si cigaretu. Uvědomil si, že spáchal zločin. Kolikrát si to všechno představoval? Loupeže, přepadení, krádeže, zlodějny, finanční podvody… A je to tady. Opravdu. A není to zase takový adrenalin. Cítí se normálně. Rozvalil se v křesle. Možná by mi to i šlo, řekl si. Krást. Loupit. Napoprvé to nebylo špatné. Napoprvé? Copak zapomněl, že má na svědomí mord? Ten mu ale teď nepřišel vůbec důležitý. Byl nereálný. Copak by si takovou věc nepamatoval? Ale musel to být on. Vždyť jde všechno podle plánu. Kdyby to nebyl on, tak kde je ta soška? A navíc – kdo by zabíjel člověka na tramvajové zastávce? Jen tak? Nic takového by se nestalo, kdyby nebyl on. Uslyšel policejní houkačku. Ihned byl u okna. Auto jen projelo. Cítil, jak mu buší srdce. Musel si sednout. Co cítil? Z čeho měl strach? Že si pro něj jednou kvůli té loupeži? Nebo vraždě? Proboha, co když dnes loupil zbytečně? Co když měl dál žít jen v představách? Ne, to, co se stalo na té zastávce, muselo být jeho dílo. Oblékl se a vyrazil ven. Na zastávku. Necítil žádné emoce. Takže to nebyl on. Riskoval zbytečně. Loupil nadarmo. Ale pak to uviděl. Na zemi ležel lístek. Nevěděl od čeho, ale vzpomněl si, že podobný lístek minulou sobotu ráno hledal. Není to tento. Vždyť takové stopy už dávno odvál čas, ale jde o to, že ho někde musel vytratit. Muselo to být tady. Když zápasil. Jasně. Oběť se bránila. Vůbec to nebyl nerovný boj. Najednou viděl záblesky kdesi v paměti. Boj. Pohyb těl. Pohyb rukou. Šoupaní nohou. Občas nějaký vzdech. Vidí sošku. Vražednou zbraň. Jemné ruce mladé krásné panny s drobným tělem se zasouvají do masa.

Vrátil se domů, chvíli postával před zrcadlem. Učesal se. Oholil. Hezky se oblékl a vyšel ven. Na rohu přesně v šest měli sraz. Petra vypadala vyfintěně.
„Co se děje?“ Zeptala se místo pozdravu.
„Nic. Copak nemůžu ženu mýho života pozvat na večeři?“
Petra se zašklebila. „Nikdy si to nedělal.“
„Copak jsme spolu nikdy nejedli?“
„Ne tak, že by si mě jako pozval. A pojal to tak slavnostně.“
„To si vymýšlíš.“
„Už dlouho jsme nebyli na večeři.“
„Dnes je výjimečný večer,“ řekl důležitě, ale pak si pozdě uvědomil, že tento důstojný tón může vzbudit podezření. Navíc ví o té sošce. Co když už policii kontaktovala a přislíbila jí pomoc. „Každý večer s tebou je výjimečný,“ snažil se o neutrální tón, ale napětí z Petry nezmizelo. „Prostě si dáme někde nějakej dlabanec,“ snažil se ještě více o zlehčení situace.

Seděli naproti sobě a Petra se tvářila slavnostně. „Jsem tak ráda, že budu mít vnouče,“ řekla zničehonic. Ale on věděl, že je ráda za to pozvání na večeři. A hlavně za to, jak to tak pitomě romanticky řekl. Pozvání na jídlo jako žádost o ruku. Proboha snad si nemyslí,že ji chci…
„Dám si hovězí steak s hranolky,“ přerušila jeho tok myšlenek.
„Hlavně si dáme nějaký dobrý víno,“ zareagoval. Nesmí ale zapomenout na svůj plán. Vezme ji k sobě. Ale co ráno? To nedomyslel. Ráno se chce vydat na cestu a nemůže jí hned vyhodit. Tak dnes půjdou k ní. A ráno se vypaří. Doma si vyzvedne baťoh a půjde.
Jakmile jim číšník odnesl talíře, začal taktizovat. „Máš ještě doma tu hrací skříň, jak když ji otevřeš, tak hraje?“
„To se můžeš přesvědčit sám,“ řekla laškovně a napila se vína.

Ráno Láďa odešel z jejího bytu tiše a pokradmu jako zloděj. Měl to jen dva bloky k sobě domů. Překvapilo ho, že necítí úplné vzrušení. Ale jen polovičaté. Vlastně se to v něm dost tluče. Jednu chvíli ho přepadne myšlenka jít klidně domů, kde by žil jako předtím. Prostě se nic nestalo. Ty hlupáku, řekl si, jak to že se nic nestalo? Zabil si člověka. Ale stejně… co když to nebyl on. Jít tak klidně domů. Koupil by si noviny, udělal by si kafe. Ty noviny si musí koupit i tak. Třeba jsou mu už na stopě. A celý svět to ví. Jen on ne. Zastavil se v trafice a spěšným krokem zamířil domů. Jestli je tam už jeho jméno, musí jednat rychle. Jde o minuty. Vzít si baťoh a černou paruku, která leží na stole. Otevřel domovní dveře s napětím. Co když jsou uvnitř? Opatrně našlapoval. Chvíli stál u svého bytu a poslouchal zvuky uvnitř. Jakoby něco slyšel. Ale věděl, že domem se nese každé šoupnutí židle, hlasy nebo puštěná televize. Opatrně vsunul klíč do zámku. Otočil jím. Bylo zamčeno. Odemkl a vešel dovnitř. Podle všeho je tu sám. Sedl si ke stolu. Bušilo mu srdce a měl úplně zpocené dlaně. Chvíli zhluboka dýchal. Co teď? Poslední okamžiky doma. Mohl by si ještě udělat kafe. Ale co když by ho to stálo svobodu? Vzpomněl si na noviny. Rychle jimi prolistoval. O vraždě nic. Ale zaujal ho jiný případ. Loupež malého krámu. Ozbrojená loupež. Muž ve středních letech vtrhl v sobotu v odpoledních hodinách do obchodu s potravinami na Praze 4 a pod pohrůžkou střelné zbraně se domáhal hotovosti. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Láďa se díval na svou fotku. Zkoumal obličej v kukle. Takový malý krámek měl kamerový systém? Napadlo ho. Poznají ho? Co teď? Už o něm ví. Musí si pospíšit. Mají jeho fotku. Vidí tam své oči. Kolik takových očí v republice je? Jeho první zločin. Teď nemusí snít. Ví, že to byl on. A co ta vražda? Zuřivě listoval. Nic. Spojí si ty dva případy? Najednou zazvonil telefon. Láďa sebou lekavě trhl. Je to policie? Má to zvednout? Když to nezvedne, rozjedou se rovnou k němu a potkají ho při cestě na útěku. Zvedne to a řekne jim, že se sám nahlásí u nich na stanici.
„Haló,“ řekl formálním hlasem a snažil se o důstojný tón. Když už na oprátku, tak hrdě.
„Tohle snad nemyslíš vážně,“ zapištěla Petra.
Tak už to ví, napadlo Láďu. Představil si, jak si pustila televizi a v ranních zprávách zaznamenala jeho obličej v kukle. Co když volala policii?
„Volala jsi někam?“ Zeptal se jí zbrkle.
„Cože? Kam že?“
„Policii,“ řekl netrpělivě Láďa.
„Jo, ale mravnostní. Nemůžeš prostě ani říct to pitomý dobrý ráno? Vypařit se jako nějakej zvrhlík? A co to tedy včera jako mělo být? Večeře a to všechno?“
Tak s tím nepočítal. Rozhněvaná milenka. „Hele, já už musím jít,“ řekl jí zmateně.
„Cože? Co se s tebou sakra děje?“
„Hele, víš, jak jsem ti říkal o tý sošce….,“ začal jí vysvětlovat, ale sám nevěděl, proč to dělá a kam bude pokračovat.
„Co máš furt s tou soškou? Jaká proboha soška?“ Skočila mu do řeči.
„No ta bronzová, malá.“
Slyšel, jak Petra vydechla. „Jó, tu máš nahoře ve skříni. Něco tak nevkusnýho jsem dlouho neviděla.“
Láďa zařval jako raněné zvíře. „Cože? Ve skříni?“
„Poklidila jsem ji. Při tom jarním úklidu. Někam jsem ji musela strčit.“

Láďa položil sluchátko na stolek a rozeběhl se do vedlejšího pokoje ke skříni. Přistrčil si židli a vylezl na ni. Byla tam. Napěchovaná mezi starými peřinami. Stála tam tak nevinně. Skoro měl pocit, že se na něj vyčítavě dívá. Vzal ji do ruky a snesl dolů. Vražednou zbraň měl ukrytou mezi peřinami. Vlastně to není žádná vražedná zbraň, řekl si Láďa. Čím tedy zabíjel? Jestli tedy zabíjel on. Vzpomněl si na položené sluchátko. Došel k němu a zvedl ho. Bylo už hluché. Měl sucho v krku. Hlavně nesmí panikařit. Co když to na něj narafičila? Ptal se jí přeci na sošku už před několika dny a to nevěděla nic. A teď s tím najednou vyrukovala. Je spojená s policií. Nastrčila ji tam. A teď vyčkávají. Možná už na něj čekají. Rychle se podíval z okna. Nikde nikdo. Vzal baťoh, oblékl se a otevřel dveře. Co ta soška? Mihlo se mu hlavou. Vražedná zbraň. Jako důkaz. U soudu je to vždycky to hlavní. Vrátil se a vzal ji sebou. Držel ji v ruce jako největší poklad. Rychle zamkl a spěchal dolů. Za domovními dveřmi slyšel kroky. Už jsou tady, šeptl. Šlo to rychle. Teď mu všechno došlo. Petra je s nimi spojená. Všechno to do sebe zapadá. Vybavil si její hlas v telefonu. Ten její jidášský hlas. Celou dobu s nimi byla spojená. A teď jim dala echo. „Je doma. Opět se ptal na tu sošku. Vlastně se mi přiznal. Je dost možné, že chce pláchnout.“

A oni jsou teď za těmito dveřmi. Přišli si pro něj. Díky zrádnému polibku od Petry. Už není cesty zpět. Neměl zvedat ten telefon. Nikdy si neměl začínat s tak proradnou falešnou ženskou. Co ho teď čeká? Kriminál. Chce utíkat. Pryč. Ještě naposledy žít svobodně. Ne, ještě teď nechce do temné kobky. Být vláčen po soudech. Popliván veřejností. A pak už jen šero vězeňské cely. Na dlouhá léta. Jídlo v malé plechové misce. Zrezavělé sprchy. A ty noci. Ty chmurné, bezútěšné noci. Bude se bránit. Nedá se zadarmo. Probudilo se v něm zvíře bojující o holý život. Otevřel zprudka dveře a rozmáchl se rukou, ve které držel sošku. Bodal a bodal. Viděl zkrvavený obličej. Slyšel bolestné vzdechy. Rozmáchl se naposledy, trochu výše, a praštil do lebky. Ke dveřím se sesunul muž. „Hajzle,“ zasyčel Láďa. Podíval se na něj. Poznal ho. Byl to pan Konečný ze třetího patra. Starý osamělý pán, který si potrpěl na ranní procházky za každého počasí. Sehnul se a podíval se mu do obličeje. Byl to určitě on. Jeho tvář byla vyschlá. Alespoň tak to Láďovi připadalo. Jakoby ho náhlá smrt, nečekané násilí úplně vycuclo. Nehybná tvář. Proboha. On zabil nevinného člověka. Podíval se na sošku, kterou držel v ruce. Byla od krve, ale pořád hrdě vzpínala své štíhlé ruce. Láďa zatřásl s tělem. „Pane Konečný,“ zařval zoufale. Pak si uvědomil, že je na ulici, kde by ho mohl někdo vidět. Nechal tělo tělem a rychle šel směrem k tramvajové zastávce. Plán přeci má. Sošku stále držel v ruce. Jakoby hrdě nesl tu zkrvavenou věc. Láďa se nepoznával. Jednal jako stroj. Teď už není možnost jít domů a dát si kafe. Nebo jo? Copak ho někdo viděl? Ale třásl tím tělem. Budou tam jeho otisky. Tělo už určitě někdo našel. Nebo ne? Rychle spěchal zpět domů. Třeba to ještě stihne. Stačí jen sundat kabát, na kterém jsou jeho otisky.

Byla temná zimní noc. Láďa ležel na posteli a nemohl pořádně dýchat. Byl ve vazební cele a druhý den ho čekal soud. Soud za vraždu starého člověka a loupeže v jednom krámě. O několik cel dál spal člověk, který měl na svědomí smrtelné pobodání mladého člověka na zastávce. To je jediné, co Láďa věděl. Motiv toho činu se nedozvěděl. Proč? Proč ho zabil? Pohádali se? Lidé se přeci hádají často v hospodě. Proč ho zabil až na zastávce? Pak si ale řekl, že kdo by chápal Láďovu vraždu. Nakonec usnul. Až ho pustí, řekl si v polospánku, změní své hobby a bude si kupovat časopisy třeba o moderním umění. Ta soška… Co proti ní Petra měla? Myšlenky do jeho spánku přicházely zvolna a zmateně. Soška mu zpívala a tančila, dokud neupadl do hluboké dřímoty.

Alžběta Bublanová