Revolucí ke konvenci, aneb o současné české kultuře

Uměním a kulturou se začala šířit podivná posedlost vytvořit klima revoluce, zdánlivě vše zcivilnit a osvobodit, přitom ale doslova zamést se vším, co zavání elitou a důstojností.

Jakoby nestačilo prezentovat výlučnost současnosti, neustále se reinterpretuje minulost, aby se stala pouze jakýmsi znakem, logem, které nám dá pocit vzdělání, přitom nebude namáhat. Nebezpečně se to podobá socialistickému realismu jen z jiné strany. Je v tom jakási touha vetřít své ego všude i mimo rámec času, ve kterém žijeme. Taková opovážlivost se takticky omlouvá vírou v pokrok a mládí, ke kterému se dnes může hlásit v podstatě kdokoli, protože náš život není strukturovaný na životní etapy, jako tomu bylo dříve. Kdo se odmítá podrobit tomuto postoji, boří křehký mýtus svobody a je proto raději pokládán za méněcenného. Nejagresivněji se v této „proměně“ angažuje generace dospívající v bezideové době 80. let, nyní generace padesátníků ovládající vedoucí posty, ovlivněna hrdiny porevoluční doby, kterými se nestihla stát. Mám však dojem, že touha po sebeuplatnění, kariéře, „díře do světa“ je spojena právě s touto generací mých rodičů, nikoli už tou moji, které se až příliš otevřely dveře. Dnes se začínáme spíše obracet k soukromému životu a jeho hodnotám, protože společné hodnoty a hierarchie se příliš rozmělnily a převládají pocity osobní izolovanosti a samoty, které jsou daleko závažnější než osobní kariérní růst. Tato tendence je však ještě příliš jemná. To, co se aktuálně prosazuje, představuje kýč revolučních, avantgardních myšlenek, který kultuře bere její vznešenost a svobodu.

Rekonstrukce Moravské galerie-Pražákův palác

Módní trend předstírané ledabylosti a civilnosti maskující neschopnost vytvořit a reprezentovat prostředí důstojné zasáhl i Moravskou galerii v Brně, kde se projevuje ve zvlášť nevkusné provinční podobě. Do galerie vábí plakáty, připomínající reklamu na obchodní dům, které zvou do MG třeba kombinací hesel: „Josef Čapek; vstup zdarma; dětská herna; ART IS HERE“. Nejvýraznějším bodem proměny se opravdu stala nově vzniklá dětská herna v místě hned u vstupu do Pražákova paláce, kde se doposud logicky prodávaly vstupenky a knihy. (Toto zázemí se nyní přesunulo do prostoru využívanému dříve k vystavování.) Další atrakcí je tobogán, který spojuje dvě patra expozice a tak se galerie podobá spíš zábavnímu parku. Tento dojem podtrhuje spousta zbytečných detailů. Červeně natřená rukojeť historického schodiště křičí necitlivostí a slepou touhou přetřít vše staré něčím neprodyšným a novým. (Připomíná mi to, jak rektor pražské AVU loni odstranil ze své kanceláře starožitný nábytek a místo něj si pořídil barevné plastové židle.) Státní galerie by si měla uvědomit, co je jejím posláním, ponechat si důstojnost a lišit se právě touto důstojností.

Dokument k výročí Stanislava Kolíbala

V prosinci 2015 odvysílala ČT dokument k 90. narozeninám významného českého umělce Stanislava Kolíbala. Dokument probíhá klasicky, je důstojný jen těsně před koncem se stočí nečekaným směrem. V posledním záběru se odkryje překvapení pro prof. Kolíbala, čtveřice umělců střední generace vyčistila jeho dílo, pankrácké předmostí Nuselského mostu od nežádoucích graffiti. P. Písařík, v černých brýlích a s čepicí na hlavě otevírá láhev šampaňského, ze které se společně s oslavencem před jeho vyčištěnou stěnou napijí. Pak profesora Kolíbala bez ostychu chytne kolem ramen se slovy „na supr umění a na supr chlapíky“ a jeho překvapená děkovná slova přehluší svým„jojojojo“. Tím dokument končí. Působí to smutně, nedůstojně vůči S. Kolíbalovi. Ústřední postava dokumentu se mění ve znak toho „starého“, jako maskot, se kterým je dobré se veřejně ukázat. Dokument tak vyznívá jako PR film „mladých“, jejichž výstup by klidně mohl být odměněn cenou Jindřicha Chalupeckého nebo cenou za mladou malbu (seškrábání staré omítky a natření uměleckého díla klasika na bílo je konceptuální malba, navíc týmová a propojena s odkazem minulosti).

Umprum attack

Výstava Umprum Attack (přehlídka loňských prací studentů a absolventů VŠUP) ve Veletržním paláci začíná prohlášením, že se výstava chce přihlásit k otevření VŠUP směrem ven, protože se škola stává uzavřeným světem. Odpovídá to trendu propojit školu s „reálným“ životem a udělat z ní podnik, o čemž kriticky píše např. Současný rakouský filosof K. P. Liessmann v knihách Teorie nevzdělanosti a Praxe nevzdělanosti. Žáci podle něj mají vnímat své prostředí, zajímat se o něj, ale škola má zůstat uzavřeným světem, protože taková je ze své podstaty. Zbavit svět strukturovanosti znamená také zbavit ho bezpečí. Když něco zkolabuje v globalizovaném prostředí, zhroutí se všechno. Stejně jako třeba v osobním životě člověka, který nemá žádný vnitřní svět. Instalaci tvoří ledabylá skrumáž prací a červené transparenty s citovanými názory odborné veřejnosti na situaci VŠUP. Záplavou všeho možného, kde také může být cokoli umístěno, vyjde člověk nedotčen. Roztržitost výstavy evokuje jen marketingová hesla jako „brainstorming“, „teambuilding“, ta ale mají být i v marketingovém prostředí jen cestou, nikoli výsledkem. Dnes však dojem tvůrčí atmosféry (v rámci jednoho typu estetiky, aby jí bylo dobře rozuměno) legitimizuje vše. Čím je výstava polemická nebo revoluční nevím, jen dokazuje, že zbavení se omezení neznamená svobodu.

Nabručení

Také jsem měla možnost vidět část pořadu Nabručení. Skupinka seniorů zakouší na vlastní kůži různé adrenalinové aktivity připisované mladým lidem. Kromě sportu se věnuje i výtvarným (ale i v tomto případě sportovním) disciplínám jako je graffiti a tetování pod vedením mladých „profesionálů“. Ptám se, k čemu je to dobré? Jisté je jen, že senioři mají projít proměnou, dokázat divákům, že nejsou jen „starými“ – jakýmsi podivným živočišným druhem, ale že se umí také „odvázat.“ Jakoby karikatura mládí znamenala mravní kánon. Je ale přirozené, že každá věková kategorie je spojená s nějakým jiným typem poznávání, které vychází z jejích možností. Naučit respektu k rozdílům by mělo své opodstatnění, ale to se neděje, skupinka seniorů je automaticky vnímaná jako ta, která se musí přizpůsobit. Proč by ale měli staří napodobovat mladé? Naopak bych očekávala, že oni mladší generaci něco naučí, tak, jak je to v přírodě přirozené, i když svým vlastním a možná hůře pochopitelným způsobem.

Cena kritiky

Galerie kritiků uděluje pravidelně na začátku roku cenu umělcům do 30 let za „malbu a její přesahy“ a ve stejném čase pořádá výstavu finalistů soutěže. Už po několik ročníků působí tato cena spíše jako cena adolescentů, zaměřuje se na zmíněné přesahy, křečovité pokusy vystoupit ven z obrazu opakující známé principy. Na výstavě se tak objevuje více objektů a instalací než malovaných obrazů. Médium malby přitom představuje nesmírně širokou škálu možností vycházející z bohaté zkušenosti, kterou s tímto prostředkem máme. Zvolit si některou je proto obtížné, ale zato závažnější. Výstava ovšem vypadala jako prezentace jediného člověka bez hlubšího zájmu o okolí, o prostředky, jakoby tím jediným smyslem bylo vytvořit druh osobní značky. Je to podobné, jako když lidé sdílí své fotografie na sociálních sítích – nikoho skutečně nezajímají, ale bez nich se nemůžete stát platným členem skupiny.

 
Výstavy Intermediálního ateliéru I. na AVU

Na výstavě klauzurních prací na AVU mě zajímal ateliér doc. Mileny Dopitové, která za velké nepřízně studentů přebrala tento rok vedení po prof. Knížákovi (u kterého jsem loni absolvovala a nepříjemnou situaci si živě pamatuji). Své pocity z klauzurních prací svých bývalých spolužáků bych shrnula takto: Prezentace dává především skvělý návod jak napravit „zatuchlý a nefungující ateliér“, aby nevybočoval z módního průměru. Návod na zlepšení: 1. Vymění se schopný a žádaný pedagog za neschopného a nežádoucího 2. Studenti začnou méně pracovat, 3. studenti dostanou trapná nebo nesrozumitelná zadání jako „Krása chce být viditelná“ nebo „Výstupy z přednášek vybraných osobností současné Umělecké scény“, podle klíče jejich aktuálnosti (Mark Ther, Jiří Černický, apod.), 4. Práce studentů přestanou odpovídat zadáním, 5. Instalace prací přestane ctít jednotlivé celky, ale pouze uspokojuje představu pedagoga o současné prezentaci, přestože studenti mají pocit, že je jejich práce zdeformovaná. Vedení školy je spokojeno, konečně nastalo e škole zlepšení.

Zhruba ve stejnou dobu uspořádal tento ateliér svou první výstavu v Klementinu Ve snu to ale vypadalo jinak, na které nevystavoval žádný z jeho studentů. (Oslovena byla v soukromí pouze jedna studentka, která spolupráci za takové situace odmítla. Zbytek ateliéru o výstavě ani nevěděl. Jediným pojítkem je „komunitní organizace“ Petrohradská kolektiv spravovaná jednou ze studentek, uvedena jako spolupracující pořadatel.) Na výstavě se představili studenti a absolventi VŠUP, jiných ateliérů AVU a FDU v Plzni, jejichž práce se vztahují převážně k novým médiím. Ironií ovšem je, že vystavené práce působí jako z 90. let. Objevují se zde dokonce přímo parafráze na díla umělců toho období a to především z Intermediálního ateliéru (Krištof Kintera, Tomáš Hlavina, Štěpánka Šimlová, Ellen Řádová, Milena Dopitová). A tak se ukazuje, že to, co přichází s velkou pompou jako avantgarda, je ve skutečnosti konvence. Určitá nezávaznost, okouzlení možnostmi a snaha o nová média s lehkou ironií typické pro porevoluční období působí dnes jako nostalgie a připomíná spíš film AVU-AVU na Chmelnici z roku 1991, ovšem ve značně zředěné podobě…

Současnost se pomalu posouvá k totalitě, umění a jeho svět tuto cestu anticipuje. To, co je totiž skutečně aktuální a silné nepotřebuje zvlášť ve svobodné společnosti revoluci.

Vilma Brzezinová