Počátkem tohoto listopadu uvedlo Divadlo Na Fidlovačce jako svou premiéru klasickou románovou fresku bratří Mrštíků Rok na vsi. Režisér Pavel Šimák se při jejím vzniku nechal inspirovat mistrnou jevištní adaptací Miroslava Krobota z roku 1993. Působivá mozaika lidských osudů v malé jihomoravské vsi Habrůvka se tak po letech opět vrací na divadelní prkna.

Svého času, tedy před oněmi dlouhými dvěma desetiletími, bylo možné inscenaci zhlédnout na scéně Národního divadla v Praze. Po jevišti se tehdy procházely takové osobnosti jako Boris Rösner, Josef Viklář, Josef Sommer, či Luba Skořepová. Adaptace Miroslava Krobota tehdy slavila velký úspěch a dočkala se i filmového záznamu. Nyní ji s lehkými úpravami přenesl režisér Pavel Šimák do pražské Fidlovačky. „Je dobré se občas zamyslet nad stavem společnosti a mně se zdálo, že v současné době potřebuje právě takový obraz“, objasnila ředitelka Divadla Na Fidlovačce Eliška Balzerová, proč společně s dvaačtyřicetiletým režisérem, který v minulosti působil v Divadle Husa na provázku a později v Moravskoslezském Národním divadle v Ostravě, sáhla právě po tomto díle.

Pro samotné divadelníky muselo být jistě velmi obtížné nazkoušet hru v podobě, v jaké už ji do jisté míry bylo možné před časem vidět a která se stala tak slavnou. Inscenace se tak zákonitě nevyhne srovnání s adaptací minulou, tedy úvahám, jestli se svému předobrazu až příliš nepodobá, nebo se od něj zase až příliš neodklání. To samé koneckonců platí i o hercích. Také oni jsou a budou srovnáváni s někdejšími hvězdami adaptace. Vzhledem k tomu, že od Krobotovy premiéry uplynulo víc jak dvacet let, bude proto zřejmě nejlepší omezit komparaci na minimum a věnovat se hodnocení především toho současného představení.

Balada bratří Mrštíků představuje jakousi sondu do života malé jihomoravské vesničky na sklonku 19. století, jejíž chod ovlivňuje příroda a lidové tradice. V roční retrospektivně pak sledujeme tři základní dějové linie. Na prvním místě je to příběh Cyrila Rybáře, dále patálie citově nevyzrálého synka místního starosty Antoše a konečně i osudovou proměnu jeptišky Amáty. Na pozadí jednotlivých ročních období prožívají hlavní hrdinové své starosti, radosti, lásky, vášně a touhy. To vše doplňují menší peripetie ostatních obyvatel vesnice. Pražské Fidlovačce se v inscenaci podařilo věrohodně vykreslit atmosféru tehdejší doby – ať už zdařilou kostýmní výpravou Michaely Hořejší, prostřednictvím dialogů, jež jsou prodchnuty typickým nářečím, nebo živou hudbou a zpěvem. Právě díky hudebnímu doprovodu nejsou v inscenaci tzv. „hluchá místa“. V okamžicích, kdy dochází ke změně scény, vtrhnou na jeviště téměř všichni aktéři a se zpěvem přichystají nový výstup. Nutno podotknout, že samotná jevištní scéna Jaroslava Čermáka je velmi efektivní díky své jednoduchosti. Její základ je tvořen jen z několika málo dřevěných lavic, z nichž herci sestavují požadované kulisy.

Co se jednotlivých hereckých výkonů týče, v paměti diváka zřejmě nejvíce uvízne Ladislav Županič v roli starosty, nebo Roman Zach, který ztvárňuje Cyrila Rybáře. Sám Zach dodává, že nabídku Elišky Balzerové zahrát si právě tuto roli přijal okamžitě. „Je to krásný text a silný příběh. Navíc v Krobotově inscenaci, kterou připravil v 90. letech v Národním divadle, hrál tuto roli Boris Rösner, můj pedagog na DAMU, kterého jsem si velice vážil. I proto je to pro mě výzva,“ nechal se slyšet. Z velké části se přitom Zachovi podařilo výzvu naplnit. Sice se mu nepovedlo pojmout charismatického a okolím respektovaného Rybáře, tak věrohodně jako Borisi Rösnerovi, jistý glanc mu však nechybí. Co však trochu drhne, to jsou milostné scény mezi hlavním hrdinou a jeho milenkou Vrbčenou. V knize samotné je totiž Vrbčena popisována jako živočišná diva a potvora, která zničí Cyrilovi jeho poklidný život. Zkrátka a dobře, tak jako Řím i Habrůvka by měla mít svou Messalinu. Bohužel tyto vlastnosti Barboře Mošnové – představitelce Vrbčeny chybí, stejně jako divák postrádá i určité jiskření a erotický nádech v milostných scénách hlavních protagonistů.

---

Hodnocení:

Ačkoli inscenace patří svým rozsahem k těm výrazně delším, daří se jí snad s výjimkou trochu rozvláčného a rozpačitého začátku držet si tempo a spád. Přičteme-li k tomu efektivní scénu, podmanivou lidovou hudbu a obstojné herecké výkony v čele s Ladislavem Županičem a Romanem Zachem, vychází nám z této rovnice představení, jež stojí za vidění a jež je zdařilou poctou jak románové předloze bratří Mrštíků, tak i někdejší Krobotově adaptaci.

76%

Markéta Texlerová