Na divadelní prkna pražského Rokoka vtrhnul počátkem listopadu Tomáš Novotný v roli nemluvného a podivínského válečného veterána Martina Illése. Stejnojmenná hra s podtitulem „Šlapej, nebo chcípni“, pocházející z pera Marka Epsteina rozhodně vybočuje z řady. Na kolik je to dobře, nebo špatně, však zůstává otázkou.

Marek Epstein, jehož film Pohádkář právě zamířil do českých kin, napsal inscenaci Veterán přímo pro pražské Rokoko. „Mou prvotní snahou bylo napsat příběh o člověku, který žil dvacet let v blízkosti smrti a po návratu se tu pokouší žít jako všichni ostatní, co neviděli a nezažili. Protože ale takových příběhů bylo už napsáno mnoho, pokusil jsem se to celé odehrát na půdorysu melodramatu, na ploše, jež důvěrně znám, na rozdíl od válečných traumat, která jsem si mohl osahat jen teoreticky,“ nechal se slyšet pětatřicetiletý scénárista. Otázkou však zůstává, do jaké míry se mu podařilo přetavit psaný text do podoby divadelní hry. Na inscenaci je totiž na první pohled patrná Epsteinova zkušenost především s filmem. Zatímco na stříbrném plátně lze jednotlivé scény prostříhat, aby na sebe plynule navazovaly – na divadelních prknech je to vždy ošemetné, což se projevuje i na hře samotné.

Veterán, mírně řečeno, tu a tam drhne. V průměru trvá jedna scéna přibližně pět až deset minut, poté jeviště potemní a herci ho za doprovodu podmanivé hudby Vladimíra Nejedlého nachystají na další výstup. To samozřejmě leckterého diváka po určité době začne nepříjemně rozlaďovat. Určitě by proto nebylo na škodu scény co nejvíce prodloužit, nebo jich pár zcela vyškrtnout. Sotva se totiž divák zorientuje, nastane tma a poté další stejně kratičký výstup. Stejně je tomu i u (dosti zbytečných) bojových scén, do kterých se vedle titulního hrdiny zapojují i neherci – profesionální boxeři. Na jedné straně jde neotřelé a netradiční oživení představení, na druhé straně se ale vkrádá otázka, proč vlastně v Rokoku sledovat svalnaté rvoucí se chlápky, a zda díky tomu Veterán nepřipomíná až příliš příběh béčkového Ramba?

I přes výše zmíněné problémy je ale nutno podotknout, že samotná jevištní scéna je efektivně sestavena a to pouze z bočních kovových konstrukcí, které se rychlým tahem mohou podle potřeby měnit. Tvůrci inscenace také dobře vsadili na propracovanou práci se světelnými efekty, které se hrou bohatě prolínají a dokreslují tím ponurou atmosféru celého příběhu. Z jednotlivých hereckých výkonů přirozeně nejvíce diváka zaujme Tomáš Novotný, jenž byl obsazen režisérem Pavlem Khekem do titulní role. „Příprava na Veterána vlastně začala už před půl rokem, když jsme se s režisérem Pavlem Khekem domluvili, že občas navštívím posilovnu. Jsou z toho ale pravidelné návštěvy 4x týdně,“ nechal se Novotný slyšet. První polovina hry, kdy ztvárňuje tajemného, na slovo skoupého válečného veterána mu nicméně sedí mnohem více, než upovídanější závěr inscenace. Jeho zádumčivý pohled, podivínské chování a mlčení, které tu a tam přeruší poměrně vtipnou hláškou (jako kupříkladu monolog objasňující využitelnost burákového másla) diváka zaujme. O to více mu ale nelze uvěřit jeho proměnu a zamilovanost v druhé polovině hry, kdy se díky kouzlu dívky Sáry rozmluví a touží vést obyčejný život. I tak ale Novotnému role vcelku sedí.

Také Máša Málková působí v roli Martinovy introvertní milenky Sáry přirozeně a to jak v humorných scénách, tak i v okamžicích beznaděje a zklamání. Jejího vlivného, mafiánského otce ztvárňuje na divadelních prknech opět skvělý Jan Vlasák, který svou mistrností mírně zastiňuje osobu Sářiny matky v podání Dany Batulkové. Bídu sociálně slabší vrstvy pak solidně nastiňují Martinova sestra se svým manželem v podání Evellyn Pacolákové a Lukáše Jurka. V malé epizodní roličce majitele polorozpadlé stavby se v Rokoku blýská Oldřich Vízner. Nutno podotknout, že ač Vízner a Vlasák mají v inscenaci méně prostoru než hlavní aktéři, svým hereckým umem ústřední hrdiny výrazně zastiňují.

---

Hodnocení:

Veterána, který byl podle slov jeho autorů zamýšlen jako silné drama plné lásky, provinění a následného smíření, se bohužel nepodařilo hodnověrně usadit na divadelní prkna. Vedle ne úplně přesvědčivého scénáře se na tom měrou vrchovatou podílejí kratičké výstupy a neustále se měnící scéna. Díky hereckým výkonům a svižnému tempu si ale hra zachovává jistý glanc. Minimálně tedy alespoň nenudí. Otázkou však zůstává, zda má svým obsahem divákům vlastně co říci…

64%

Markéta Texlerová