Lubomír Janečka o bustě Václava Havla a cestě k ní

Před třemi týdny byla v americkém Kapitolu za velkého zájmu kamer odhalena busta Václava Havla, jejímž tvůrcem je šestašedesátiletý Čechoameričan Lubomír Janečka. Naší redakci se podařilo s jejím autorem pořídit zajímavý rozhovor, v němž se dozvíte, jak je to s její patinou, z jakého vzácného kamene byl vytvořen její podstavec i o tom, co si Janečka myslí o petici, jež vznikla proti jeho dílu…

Havlova busta, jejímž jste tvůrcem, je už několik dní k vidění v Statuary Hall amerického Kapitolu. Jak si vážíte toho, že je umístěna právě zde? A co pro Vás práce na Havlově bustě znamenala?

Jezdím do Washingtonu často a vždy, když mi to čas dovolí, jdu se projít na Mall. Pohled z Mallu od památníku Washingtona na Capitol Hill má pro Američany stejný význam jako pro Čechy pohled přes Vltavu a Karlův most na Hradčany. Capitol Hill má svůj spirit a každý člověk, který není úplně lhostejný, to musí cítit. Přijímají se tady rozhodnutí, která ovlivňují každého Američana, a miliony lidí po celé planetě. Pro Američany je Kapitol symbol jejich země, její svobody a demokracie a její síly. Já to také tak vnímám. Žiju v USA 30 let, vyrostly tady naše děti a rostou tady naše vnoučata. Také jsem nikdy nezapomněl, že nás tato země přijala a nechala tady žít. To přece není věc samozřejmá. Považuji “pozvání” Václava Havla na Kapitol za poctu celému českému národu. Myslím si, že jeho osobnost reprezentuje sílu národa, který komunismus nikdy nepřijal a nikdy se s diktaturou nesmířil. Během práce na bustě jsem ale na tyto souvislosti nemyslel. Ať už pracujete na čemkoliv, musíte se soustředit na práci samotnou. Nelze myslet na její význam.

Kvůli práci na portrétu jste se na čas vrátil do své někdejší domoviny. Co Vás k tomu vedlo? A plánujete, že byste do Čech jezdil častěji?

V létě 2012 to bylo poprvé, kdy jsem strávil delší dobu v Čechách, a to při práci na bustě Václava Havla pro Palác Evropy. Iniciativa tehdy vzešla od Thornbjorna Jaglunda, generálního tajemníka Rady Evropy. Mé jméno navrhl Knihovně Václava Havla, která se projektu ujala, můj přítel ze studií na AVU, Jiří Sozanský. Nabídka přišla na začátku května a busta se měla odhalovat 2. října téhož roku. Velmi jsem váhal, než jsem nabídku přijal. Na modelování bylo velmi málo času, protože busta měla být ve slévárně už začátkem srpna. Měl jsem tehdy také starost o moji ženu, která byla zrovna po operaci a nemohla odjet do Čech se mnou. Bustu jsem musel realizovat v Čechách kvůli nedostatku casu, i když jsem tam neměl žádné pracovní zázemí.

Jak jste to vyřešil? Kde vlastně model k Havlově bustě vzniknul?

Portrét jsem modeloval v ateliéru mého kamaráda fotografa Františka Chrástka v Uherském Brodě. On i jeho reklamní agentura Q-studio mne v práci všestranně podporovali. O ostatní zázemí se postarala rodina mé ženy, zvláště její sestra Marie Rosenfeldová. Na popud Jiřího Sozanského dokumentoval práci na bustě Petr Jančárek, autor dokumentu Hrad.

Busta je mimo jiné neobvyklá i tím, že při jejím patinování byla použita hlína. Nebo jde jen o mýtus? A jak je to přesně s její patinou?

Cizelování a patinování je pro mne nedílnou součástí tvůrčího procesu. Hodně sochařů tuto část tvorby svěřuje slévárně, ale to není můj případ. Proto jsem na jaře strávil ve slévárně víc času než je obvyklé. Busta byla po odlití do bronzu a cizelování pozlacena. Pak jsem nanášel patinu. Použil jsem přitom běžné patinovací kyseliny, včelí vosk a pak také vypálenou hlínu a písek z formy.

V roce 1984 jste odešel se svojí rodinou z komunistického Československa nejprve do Rakouska a odtud pak do Spojených států. Co Vás k tomu vedlo?

Začátkem naší cesty do emigrace bylo odmítnutí mé diplomní práce na AVU v květnu 1974, a to z ideových důvodů, jak mi napsali z rektorátu AVU v odpovědi na mé odvolaní. Cituji: „Odpovědný profesor nedoporučil diplomní práci Vámi předloženou k obhajobě a oponent odmítl vypracovat posudek z důvodů ideových.” Neuvedli ani jména. Bylo to poprvé od založení AVU v roce 1800, kdy se stalo, že diplomní práce řádného studenta Akademie nebyla připuštěna k obhajobě. Byl jsem přijat na AVU v roce 1967 a studoval jsem u profesora Karla Lidického. Ten však byl na podzim školního roku 1973/74, v posledním ročníku mého studia, zbaven své profesury, aby udělal místo Miloši Axmanovi, komunistovi a poslanci NS, který byl na AVU poslán jako normalizátor. V těch letech probíhala tvrdá normalizace na všech vysokých školách. Moje žena musela odejít z oboru novinářství FSVP UK už na podzim roku 1972, kdy byla tato fakulta“reformovaná” pod vedením tehdejšího děkana Miroslava Hladkého, a kdy studenti oboru novinářství, kteří nesouhlasili s “dočasným pobytem vojsk” a nebyli ochotni vstoupit do KSČ, nebo alespoň do tehdy nově zakládané organizace SSM, byli nuceni k odchodu.

Je pravda, že Vám komise dala o nepřijetí Vaší diplomní práce na vědomí přes domovníka Akademie, jak jsem se kdesi doslechl?

Nově jmenovaný profesor Axman se diplomními pracemi v ateliéru vůbec nezabýval. Moji diplomku, stejně jako diplomní práce mých kolegů z ateliéru, Karla Němce a Jana Brože, viděl poprvé až při obhajobách. V přítomnosti členů statní zkušební komise však tvrdil pravý opak a lhal, že naše diplomní práce korigoval a že já jsem jeho korekce nerespektoval. Tenkrát mi moji spolužáci nabídli, že podepíšou prohlášení, že Axman v ateliéru, kde jsme všichni pracovali, nikdy nebyl. Nepřijal jsem to, protože by kvůli tomu měli problémy. Bylo to od nich však velmi statečně a byli jediní, kteří se mě veřejně chtěli zastat. Solidaritu se mnou a ocenění mé diplomní práce vyjádřili i někteří profesoři, ovšem jenom mezi čtyřma očima. Mým oponentem byl tenkrát zasloužilý umělec, nositel Řádu práce, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, Jan Kavan. Když jsem ho vyhledal a žádal jsem ho o vysvětlení, řekl mi, že moje diplomka je ideologická diverze a že neodpovídá současné generální linii strany v kultuře. Na můj dotaz, co je tím myšleno, opáčil jenom: „Vy nečtete Rudé právo? Je to tam každý den napsané.” A k vaší otázce… ano rozhodnutí o nepřijetí mé diplomní práce mi komise skutečně vzkázala po panu Bromovi, domovníkovi Akademie. Nikdo z nich nebyl schopný mně to říct do tváře. Absurdní je, že v některých publikacích bývám uváděn jako žák Miloše Axmana.

Přesto jste ale Akademii výtvarných umění zdárně dokončil. Jak se Vám to podařilo, když jste měl s profesory na škole takové problémy?

Právo na reparát jsem si musel tvrdě vybojovat. To je ale také dlouhá historie, na kterou už tady není místo. Nakonec jsem diplom dostal na jaře 1975. Odcházel jsem však ze studia poznamenaný a komunistické umělecké komise Českého fondu výtvarných umění potom celá léta soustavně blokovaly mé zakázky do veřejného prostou. Do svého odchodu v roce 1984 jsem mohl realizovat jenom dvě, které vlastně ani nemohu považovat za svou práci. Bylo to v době, kdy jsem už byl rozhodnut odejít i s rodinou. Bral jsem to, jako bych utíkal z vězení, a potřeboval jsem peníze. Tak vznikl Menhir pro nákupní středisko a tři reliéfy zvířat pro mateřskou školu. Když jsem potom dostal ještě jednu zakázku od jiné mateřské školy, umělecká komise ve Zlíně zamítla postupně 21 mých návrhů a pak jsem dostal dopis, že mne zbavují práce na této zakázce na moji vlastní žádost…

To zní dosti absurdně. Jak jste se s tím vyrovnal? Pro umělce musí být mimořádně frustrující, když nemůže realizovat své návrhy…

Začal jsem tehdy kreslit a malovat, protože to bylo finančně méně náročné, ale mé práce se mohly nakupovat jen tajně, a tedy sporadicky. (Takto tajně koupila před mým odchodem do emigrace mou zamítnutou diplomku z roku 1974 galerie v Terezíně.) Tři skupinové výstavy, kterých jsem se zúčastnil, byly všechny po pár dnech zavřeny. Na samostatnou výstavu nebylo možné ani pomyslet. Šlo to tak daleko, že předseda místní organizace KSČ při pobočce Českého fondu výtvarných umění v Olomouci mně vyhrožoval, ze mě zničí, že polezu po kolenou a budu prosit, aby mne nechali dýchat. Přišel tehdy za mnou ale také zasloužilý umělec Jan Hána, nabízel mi členství ve Svazu výtvarných umělců těmito slovy: „Nebudeš muset nic dělat, budeš mít prachy, a co chvíli budeš v televizi a v novinách.” V tu samou dobu mne začala zastrašovat STB. Když jsem v roce 1984 odcházel, nemyslel jsem na kariéru v umění za hranicemi. Chtěli jsme jenom se ženou odvést své děti ze společnosti, kde by i ony musely už brzo zápasit se stejnými problémy jako my a naši rodiče. Ti také nikdy nevstoupili do strany, s režimem nespolupracovali a také to ovlivnilo jejich životy.

Umělecké počátky za oceánem byly jistě velmi složité. Je pravda, že jste první zakázku v USA získal od kněze?

Naše začátky za oceánem byly opravdu těžké. Přišli jsme s prázdnýma rukama, naše humanitní vzdělání nic neznamenalo a zázemí rodiny a přátel zmizelo. Byli jsme naprosto bezbranní proti využívání a zneužívání naší situace. První zakázku jsem opravdu dostal od kněze hned pár týdnů po příjezdu do USA. Bylo to Ukřižování pro nový kostel Sv. Kříže a byla to náhoda. Je výjimečné pro umělce v emigraci dostat větší zakázku ve svém oboru tak brzy po příchodu.

Jenže se opět dostavily problémy…

Přesně tak. Vzbudilo to závist až nenávist v místní komunitě emigrantů, na kterou jsme v místě, kam jsme se nastěhovali, náhodou narazili. Vyrojily se okamžitě lži a pomluvy o nás. My jsme na nic takového nebyli připravení a zpočátku jsme ani o ničem nevěděli, takže jsme se včas nemohli bránit. Poznali jsme to až z náhlé změny chování laického vedení farnosti při jednání o zakázce. Najednou nebyly peníze. Františkánský kněz, který si Ukřižování u mne objednal, byl jediný, který své mínění nezměnil a požádal mne, abych v práci pokračoval. Sochu jsem za velkých obětí celé rodiny dokončil, ale hodně jsem se přitom zadlužil. Kdo vypustil ty pomluvy a lži o nás jsme se dozvěděli až po letech jenom náhodou, a proč, to jsme se nedověděli nikdy. Mělo to ale celé drastické následky pro život naší rodiny v emigraci.

Později se Vám ale podařilo ve Spojených státech se uchytit. A nejen tam… Jestli se nepletu, tak jste vystavoval i v dalekém Japonsku?

Brzo potom získala moje žena pozici učitelky a zůstala u ní skoro 25 let. Já jsem se začal znovu věnovat kresbě, zpočátku ze stejných důvodů (finančních) jako kdysi v Čechách, ale brzy jsem začal tento výrazový prostředek mít rád. Dělal jsem také drobné plastiky a i trochu keramiku. Znalost sochařského řemesla mi umožňovala vydělat peníze na dekorativních a restaurátorských projektech v dobách, kdy příjem z umění byl slabý, anebo žádný. Kresbou jsem se brzo začal zabývat soustavně a tak vznikly větší cykly, jako třeba kresby NY City, včetně těch, které jsem dělal na Manhattanu po teroristickém útoku na Twin Towers, kresby pouští amerického Západu a další. V devadesátých letech jsem také realizoval několik větších plastik do veřejného prostoru v Japonsku a vystavoval jsem tam svoje kresby. Po revoluci jsem začal vystavovat i v České republice. Během těch 30 let jsme se několikrát museli potýkat s následky vážného onemocnění v rodině, což vždy přináší i problémy existenční. Naše děti statečně nesly těžkosti, nikdy si nestěžovaly a dobře se učily. V době porevoluční už za prospěchová stipendia, studentské půjčky a své prázdninové výdělky studovali na nejlepších amerických školách. Kvůli nim jsme se ženou zůstali i po převratu v USA. Věděli jsme, že nemůžeme v jejich životě už podruhé přetrhat vazby k zemi, kde se cítí doma. Do Čech se všichni rádi vracíme za rodinou a přáteli a za Prahou, ale žádné zázemí už tam nemáme. I když náš rozsudek o konfiskaci majetku za opuštění republiky byl zrušen, zabavený pražský byt nám vracen nebyl.

Jakým způsobem jste se vlastně dostal k zakázce na vytvoření Havlovy podobizny? Jestli se nepletu, tak žádnou bustu jste předtím nedělal. V čem se lišila práce na ní od práce na jiných plastikách?

Je pravda, že jsem před bustou Václava Havla žádnou oficiální zakázku na bustu neměl. Když ovšem nepočítám Lenina, kterého po mně chtěli na Národním výboru v Uherském Brodě v roce 1975, kam jsem se s rodinou po ukončení studia nastěhoval. Když jsem to odmítl, s tím, že Leniny nedělám, řekli mi: „Nebude Lenin, nebude ateliér.” A slovo dodrželi… Se sochařským portrétem vsak zkušenost mám. Já nejsem ale typ umělce, který se na něco specializuje. Dělám, co mne zajímá. Nemam žádný plán pracovat na nějaké další bustě, ale to neznamená, že už nikdy žádnou dělat nebudu.

Před dvěma lety jste dokončil první Havlovu sochu, která je umístěná v Paláci Evropa ve Štrasburku. Busta si tehdy od některých umělců vysloužila ostrou kritiku. Očekával jste něco podobného? A co jste na ni říkal?

Je těžké vyjadřovat se k takzvané ostré kritice mé busty pro Radu Evropy, protože já sám jsem se, popravdě řečeno, se žádnou skutečnou negativní kritikou nesetkal. Ve Štrasburku byla busta přijata velmi příznivě a s velkým respektem. Kromě generálního tajemníka Rady, pana Jaglunda, který bustu spolu s naším velvyslancem odhalil, mne vyhledala i primátorka Štrasburku a upřímně mi gratulovala. I další hosté této slavnosti za mnou přicházeli a vyjadřovali respekt a obdiv k mé práci. Kritiky teoretiků umění Jiřího Šetlíka a Jiřího Kotalíka byly taktéž věcné a velmi příznivé. Havlovi přátelé a spolupracovnici, kteří tuto bustu opravdu viděli, se k mému portrétu Václava Havla vyjadřovali s respektem a obdivem. Ale já vím jaké “kritiky” se ta Vaše otázka týká. Máte jistě na mysli tu podivnou petici…

Přesně tak. Mám na mysli petici, jejíž vznik před časem inicioval akademický sochař a restaurátor Michal Blažek…

Já jsem četl urážlivé výroky autora petice o mé práci, o mé osobě, špinění mé pověsti, dezinformace a lži. Avšak to se těžko dá nazvat kritikou. Smutné je, že média tyto dezinformace ochotně posílala dál, aniž by se někdo pokusil cokoliv ověřit. Pokud vím, tato petice vznikala během doby, kdy byla busta ještě ve slévárně, a nikdo nemohl vědět, jak vypadá. A ukázalo se, že ani skoro rok a půl po odhalení, autor petice stále ještě nevěděl, jaká busta ve Štrasburku je. V lednu tohoto roku (2014) totiž navštívil slévárnu v Horní Kalné a uviděl tam bronzový odlitek štrasburské busty připravený pro Kapitol. Vyjádřil se, že je to výborná práce a ptal se na jméno autora. Když mu Pavel Horák, spolumajitel slévárny, řekl, že autorem jsem já a že je to odlitek busty ze Štrasburku, začal se s ním hádat, že tam je úplně něco jiného. Pan Horák ho ujistil, že on ví moc dobře, co je ve Štrasburku, protože bustu odlévala jejich dílna a on sám ji tam odvezl a instaloval. Těžko říci, co na mé práci autor petice kritizoval a proti čemu na ní protestoval a co tak urážlivé komentoval, když bustu nikdy neviděl. A proč mne tak špinil a proč dezinformoval veřejnost? A jak je možné, že se tolik lidí nechalo tak zmanipulovat, aby podepsali protest proti portrétu Václava Havla, který ve skutečnosti nikdy neviděli? Nepřipomíná vám to komunistické podpisové akce? Mne ano.

Na první pohled si jsou obě Havlovy busty dosti podobné. Liší se zásadně mezi sebou v něčem?

Busta v Kapitolu je první autorská kopie originálu, který je v Paláci Evropy. Proto jsou si obě busty tak podobné. Originál jsem modeloval v létě 2012, jak už jsem zmínil. Vzniklo tehdy devět skic v hlíně a v sádře. Byly to portréty Václava Havla z různých období jeho života a lišily se od sebe v koncepci i ve výraze. Rozhodl jsem se pro Radu Evropy realizovat bustu Havla Vítěze z doby krátce po revoluci. Bustu jsem odlil, cizeloval a patinoval ve slévárně v Horní Kalné a 2. října byla v aule Paláce Evropy odhalena. Nicméně, v létě 2013 mne kontaktoval zástupce VHLF a tázal se, zda bych nemohl udělat kopii busty, která je ve Štrasburku, pro americký Kapitol. Byl jsem požádán o vytvoření modelu podstavce, (včetně písma), ten měl být tentokrát kamenný, na rozdíl od originálního, který je z mědi. V lednu 2014 jsem přivezl model podstavce a sádrový odlitek busty na schůzi do Washingtonu DC, na které se sešli zástupci VHLF, AFoČR a české ambasády. Na této schůzi se definitivně rozhodli pro moji bustu po tom, co měli možnost ji srovnat s jinými nabídkami z Prahy. Slévárna v Horní Kalné bustu ještě v zimě odlila a já jsem v březnu odjel do Čech, abych ji mohl ve slévárně cizelovat a patinovat. V květnu jsem práci na bustě dokončil a odjel jsem zpět do USA hledat vhodný kámen na podstavec. Našel jsem ho ve Vermontu, je to kanadská žula zvaná magpie. Začal jsem na soklu pracovat začátkem července a v polovině září jsem jej odevzdal. Mezitím mi ještě v Horní Kalné stačili odlít podle mého návrhu písmena a znaky, které jsou součástí podstavce. Když mi přišla busta, ještě jsem na její patině doma trochu dělal. Do Kapitolu jsem ji odvezl na konci září.

Supervizora při vytváření sochy Vám dělal sochař a grafik Jiří Sozanský? Jak se Vám s ním spolupracovalo?

S Jiřím Sozanským jsem na samotném tvoření busty nijak nespolupracoval. Knihovna Václava Havla ho požádala na jaře 2012, aby se stal tzv. supervizorem projektu busty pro Radu Evropy. Jeho úloha spočívala ve vyřizování praktických, organizačních záležitostí protože, jak už jsem řekl, nemám v Čechách žádné zázemí. Na objednávce a realizaci busty pro Kapitol v tomto roce 2014 se už nepodílel. V roce 2012 po mém příjezdu do Prahy mne seznámil s přáteli a spolupracovníky Václava Havla a zprostředkoval přístup k dokumentům o jeho životě. To bylo velmi důležité, protože já sám jsem viděl Václava Havla jenom dvakrát v USA. Doporučil mi také uměleckou slévárnu HVH v Horní Kalné. V této slévárně jsem se setkal s velkou vstřícností a vysokou profesionalitou. Dobře se tam pracovalo. Proto jsem se tam letos vrátil. Pokud se týká tvorby samotné, při podobných zakázkách se objednavatel obvykle snaží tvorbu ovlivňovat, což já zásadně odmítám. Vytváří se potom napětí, ve kterém se nedá pracovat. V tomto případě k takové situaci nedošlo, mohl jsem se na práci v klidu soustředit. Velmi jsem si toho už tenkrát vážil a zpětně to oceňuji ještě více.

Kdy a kde si budou moci čeští milovníci výtvarného umění prohlédnout Vaše práce? Chystá se v tuzemsku v dohledné době nějaká Vaše výstava?

Pravidelně vystavuji v galerii Jiřího Jílka v Šumperku, kde je kurátorem akademický malíř Miroslav Koval. Moje příští výstava zde proběhne v červnu roku 2015. Mirek i jeho žena, akademická malířka Anežka Kovalová, dobře znají moji práci, a i kvůli nim se rád do Čech vracím.

Pavel BestA