Rozhovor s divadelním režisérem Pavlem Gejgušem

Ostravskou kulturní scénu obohacuje už třetí sezónu mladé divadlo Stará aréna pod vedením uměleckého šéfa Pavla Gejguše a producenta Zeno Václavíka. Inscenace jsou zde stále soustředěnější a mají schopnost čím dál zřetelněji ukazovat, že všechno, co má v životě skutečnou hodnotu, je v rázovitém světě paradoxně ještě něžnější a naléhavější. A tohle otvírání dveří do další dimenze divák docela vděčně přijímá.

Samotný prostor má takové charisma, že z něj vůbec nebudete chtít odejít. Nejprve si dáte na baru Vanilkové nebe nebo jiný delikátní míchaný nápoj. Sednete si. Wifina samozřejmě skvěle funguje – jsme v moderním divadle. Začínají přicházet herci. Překvapí vás, že jsou mezi nimi i dvě legendy starší ostravské herecké generace – Anna Cónová a Miroslava Georgievová. Zatím poslední premiéra tohoto divadla, tematicky uvedená jako vánoční hra v polovině prosince, nese název Vánoce u Ivanovových. Citlivý režijní styl Pavla Gejguše odpovídá závažnosti tématu. Gejguš se pomocí důmyslných divadelních střihů dostává v krátkém časovém úseku k pojmenování hned několika vrstev, které scénář nabízí. Hlavní roli nespravedlivě stíhaného intelektuála Alexandra Vveděnského hraje energický Šimon Krupa, který řádí v Ostravě napříč několika divadly. I když patří mezi nejlepší mladé herce v republice, zdařile mu sekunduje jak Bára Kocmánková v roli Niny Serovové tak Petr Sedláček jako Péťa Perov. „Chci je vidět znovu,“ pomyslíte si po konci představení.

Co vás ve Staré aréně vedlo k tomu, abyste se zabývali právě osobností básníka Vveděnského? Byl v tom dramaturgický záměr?       

Primárně ani nešlo o to, zabývat se přímo Vveděnským a jeho osudem. Od vysoké jsem měl v hlavě jeho text Vánoce u Ivanovových a věděl jsem, že ho jednou chci udělat. A teď v divadle Stará aréna přišla vhodná chvíle. Původně jsem chtěl text inscenovat jen tak, jak je napsán, jako dadaistickou hříčku, ale čím dál více jsem mezi řádky četl vliv doby, ve které text vznikal. Stalinistické čistky a absurdita, s jakou náhle mizeli lidé, začátek války, strach, zoufalství. Z těchto vlivů také vycházela Vveděnského poetika a metaforičnost. Začal jsem se ale ptát sám sebe, jestli jsou tyto souvislosti dost zřetelné i pro dnešního diváka a spojí si text s kontextem doby jeho vzniku. Pochopí dnešní divák, proč to Vveděnskij napsal právě takto? A na základě těchto otázek jsem se rozhodl do textu zakomponovat úryvky z pohnutého autorova života, jeho deníkové zápisky i postavu fízla, která symbolizuje totalitní moc. Je pravda, že co se týče ruského prostředí či tématu totality a útlaku, je zde spojitá linie s naším předchozím představením Hřeby v hlavě. To téma mě láká, přijde mi znepokojivé a důležité. V dramaturgickém plánu Staré arény by se i nadále měly objevovat tituly s touto ožehavou tematikou a určitě se budeme i v budoucnu vyjadřovat k podobným námětům. Plánujeme teď s hercem Lukášem Adamem inscenování dílem básnického, dílem dokumentárního textu o obětech čínské revoluce v 50. let.

Můžete, prosím, přiblížit způsob vzniku inscenací ve vašem divadle? Jak se daří nacházet vždy tak jedinečné obsazení?

Způsob vzniku divadelních představení ve Staré aréně je poměrně bolestivý porod. K dispozici máme úžasný prostor a absolutní tvůrčí svobodu, ale provoz nás nutí pracovat v zákopových podmínkách. Stará aréna nemá stálý soubor. Jsou zde mladí herci, studenti či absolventi konzervatoře, se kterými pravidelně spolupracujeme, ale herci jsou doplňováni z řad profesionálních herců z okolních divadelních scén. Nyní se snažím poskládat obsazení tak, aby se setkaly různé generace herců a ti starší mohli předávat zkušenosti mladým. Díky tomu se na prknech setkávají v různých kombinacích herci z Národního divadla moravskoslezského, Komorní scény aréna, Divadla loutek a studenti konzervatoře.

Spolupráce s hudebníky je výraznou složkou každého vašeho představení. Jak vznikala hudba k Vánocům u Ivanovových? Dáváte si záležet i na scénografii…

Hudbu skládala Vladivojna La Chia (soundtrack zde), rodačka z Ostravy, a odvedla skvělou práci. Její hudba sama o sobě nese téma, atmosféru, napětí a její působivost celku rozhodně velmi pomáhá. Je radost pracovat s takovým hudebním materiálem.

Atmosféra prostoru Staré arény má svoje magické kouzlo. Pamatujete si svoje pocity, když jste sem poprvé vešel?

Ano, ten prostor je magický. Ty zdi jsou nasáklé lety divadelního provozu a nejsem žádný duchař, když říkám, že ta energie mezi zdmi stále pulzuje. Navíc je úžasné, jak je ten prostor malý a sevřený, dovoluje hercům absolutně minimalizovat herecký projev a dovoluje velmi intimní pohledy do situací i postav. Začal jsem do tohoto prostoru chodit, když mi bylo 15 a navštěvoval jsem jej průběžně, až dokud se Komorní scéna Aréna neodstěhovala do nového divadla. Viděl jsem zde řadu nesmírně silných a nezapomenutelných inscenací, např. Fedotovovo Psí srdce, nebo inscenace Janusze Klimszi Prorok Ilja, Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky a mnoho jiných. Vím, že ten prostor má za sebou unikátní divadelní historii a je čest na takovém místě nyní tvořit. A zároveň zodpovědnost.

Jaká vás čeká další premiéra? Na co se těšíte?

Další premiérou bude Prezydent Krokadýlů podle románu Warena Mullera v mé režii a textové adaptaci. Vánoce budeme uvádět i po Vánocích. Není to typická vánoční hra a témata mají mnohem hlubší přesah než oslavu adventu.

Jaroslava Šimáková